Proč je nejlepší počet společníků ve firmě jeden

Když jdete do nějakého projektu, tak máte představu, ambici, kam až to chcete dotáhnout. A tato představa je u každého individuální a zcela odpovídá potřebám, sebevědomí a vizím každého z nás.

Problém je, že se tato představa výrazně liší člověk od člověka. Takže když s někým začínáte podnikat, máte společný primární cíl – rozběhnout to. První problémy začínají, když se rozběhnutí podaří. Paradoxně tedy, když se daří…

Někdo vidí úspěch v tom, že vaší firmu znají lidi v okolí, ve čtvrti, pro někoho je cíl úspěch na úrovni města, kraje, státu, mezinárodní úspěch v okolních státech a někdo má ten finální cíl až na úrovni celosvětové znalosti produktu/služby.

Takže v okamžiku, kdy se sejdou dva společníci, jeden s cílem prosadit se na úrovni lokální a druhý s cílem prosadit se mezinárodně, nastane problém, kdy se má z lokální úrovně firma posunout na mezinárodní úroveň. Zatímco společník s vyšší ambicí je stále motivován a má odvahu, druhý společník už se bojí, nevěří si na mezinárodní úroveň a přirozeně začíná tahat za ruční brzdu.

Vychází mi z toho tedy:

„Každý vidí jinak daleko.“

„Málokdo chce jít dál než dohlédne.“

„Kdo vidí nejdál, jde obvykle sám, protože je „normální“ jít jen tam, kde cítím pevnou půdu pod nohama.“

Slepá ulička

Před rokem jsem složitou situaci kolem sekaček tlumočil svým novým potenciálním kolegům následovně:

Jsou věci jisté a věci nejisté. Věci nejisté raději vzdám dřív, než bych se s něčím zlobil. Věci jisté nevzdám, ani když už jsou si ostatní jistí, že jsem ve slepé uličce. Slepá ulička je však normální ulička, kde jen na první pohled nevidíme průchod. Je to v naší hlavě, ocitnu-li se v uličce, kde jsem nikdy nebyl a dokonale ji neznám, a vypadá jako slepá, je těžké si představit, že je někde průchod – může to být jen dobře maskovaná zeď, nebo skrytý žebřík, nebo víko od kanálu, anebo zjistíme, že to jsou jen kulisy, za kterými je normální cesta dál. Třeba ty kulisy slouží jako filtr na ty, kteří si nejsou dost jistí, že mají na to jít dál. Proto tam mnohdy chceme vidět slepou uličku, abychom se mohli otočit a říct je slepá, jdeme zpátky. Ale já si říkám, proč to vzdávat dneska, když to můžu vzdát i zítra.

Je-li ten projekt skutečně tak dobrej, jak všichni tvrdí, existuje někde investor nebo zdroj, který zajistí jeho realizaci. Kdybych ho měl najít na Borneu na vesnici v chýši pod kobercem, tak ho tam už brzy najdu.

Někdo si za miliony koupí dům nebo auto, já jsem si pořídil milionový dluhy, abych se mohl stát šéfem nejlepší firmy na prodej nejlepších sekaček na světě. Když můžete uspět s prodejem teplých housek s masem, cukrovou vodou s bublinkama, botama ze Zlína, kafem v kelímku za stovku, červeným autem za 5 milionů, kterým nemůžete jezdit ve městě, nábytkem z papíru, který si musíte sestavit sami, sekáním trávníků, antivirovým programem, který Vás neochrání, telefonem za 15 tisíc, který je za rok zastaralý, prodejem počítačů Dell, aniž by existovala jediná továrna Dell, tak není jediný důvod proč prodávání sekaček nemůže být světová show první kategorie. Navíc, když mezi Vaše zákazníky patří královna Alžběta II a princ Charles. A jsou dvě varianty, buď budete významnou součástí této show anebo nebudete. Buď vidíte slepou uličku anebo vidíte jen kulisu, za kterou je cesta.
Podívejte se znova! Je to slepý nebo to je kulisa? Vidíte-li tam cestu, tak si začněte balit baťoh, protože brzy vyrážíme a pak už nebude čas si něco rozmýšlet.

Přátelé, já tu cestu vidím a těším se, až Vám řeknu, že konečně můžeme prorazit ty papírové kulisy, které nás straší.