Tři nemocnice, sedm pokojů a jedenáct nocležníků

Věděl jsem, že jednou to přijde, ale donedávna jsem se hrdě pyšnil tím, že jsem nikdy nestrávil noc v nemocnici. Vrozená vada pohybového aparátu si vyžádala po dvou letech intenzivních bolestí definitivně radikální řešení. Díky mé ženě jsem se dostal pod majzlík nejlepšímu specialistovi v Evropě MUDr. Chládkovi, takže jsem v klidu nastoupil na větší operaci, která dle všeho dopadla dobře.

Ale o tom psát nechci, skoro sedmitýdenní pobyt ve třech soukromých zdravotnických zařízení obnášel pobyt celkem na sedmi pokojích s jedenácti nocležníky, vesměs všichni byli krátce po operaci.

Osobně jsem to bral něco jako výcvikový tábor. Test mé psychické i fyzické odolnosti, vystoupení s komfortní zóny… Nijak jsem extra nad tím, co mě čeká, nepřemýšlel, jediné, co mě trochu znervózňovalo bylo, jak budu vykonávat velkou potřebu, když fyzicky nebudu schopný vstát z postele. Ve finále se ukázalo, že toto žádný problém nebyl, protože dokud jsem nemohl vstát, tak jsem ani velkou potřebu neměl.

Výcvikový tábor je příhodné pojmenování. S velkou operační ránou a 24 stehy, utlumený prášky na bolest, v cizím prostředí, s opakovanou spánkovou deprivací způsobenou obézními celou noc chrápajícími spolunocležníky, kde ani špunty do uší nestačily, s ranním budíčkem, s úplně jinou snídání než jím, a následně fyzickým tréninkem a snahou ovládat opět své tělo, člověk byl skoro rád, že v devět večer už byl klid a mohl se pokusit spát.

Během sedmi týdnů jsem ale poznal více či méně jedenáct spolupacientů, na sedmi různých pokojích ve třech nemocnicích. Bral jsem to jako i manažerský test, kdy jsem viděl, jak se chovají pacienti různých sociálních vrstev, různých povolání k druhým, k personálu, naopak jak se personál chová k pacientům, když jste muž nebo žena, když je vám 45 nebo 80, když se můžete hýbat nebo nemůžete. Poznal jsem i to, jak je během první hodiny pobytu jasné, zda je vedení nemocnice schopné anebo neschopné. V důsledku to znamenalo, že špatný primář, ale spíše to jde za ředitelem, dokáže přímo negativně či pozitivně ovlivňovat péči o pacienta. Jaký to má vliv na to, zda dostane pacient správný lék, či ho nedostane vůbec. A to srovnávám mezi sebou soukromé nemocnice…

Jaký vliv na léčbu má to, jestli pacient personál „obtěžuje“ nebo je personál proaktivní a milý. Jedna rehabilitační nemocnice měla stále volnou kapacitu, přestože všechny širokodaleko měly na měsíce totálně plno. Stačil mi první den, abych pochopil, proč to tak je. K tomu si vyslechnete názory nemocničních matadorů z řad pacientů a je jasno. Když mi osmdesátiletá paní řekla, že byla tři měsíce na LDN v Krči, a že tam měli lepší jídlo než tady na té rehabilitaci, kde si ještě připlácíme, tak jsem se jen ujistil, že skutečně nejsem nijak náročný. Když jsme se pak od známe, která tam ležela nedávno také, dozvěděl, že to tam bylo super, nechápal jsem. Vysvětlila to obratem, tady do tý nemocnice ti doveze Bolt jídlo, kdežto do Motola oni nejezdí…

Největší poznatek pro mě je, že fakt nechci být nikdy obézní, obzvláště ne, ve vyšším věku, kdy nějaká ta operace či pobyt v nemocnici hrozí nejvíce. Bylo mi mých některých spolunocležníků líto, i mi bylo trapně. Někdo se nechal obskakovat, přestože by leccos zvládl sám, někdo naopak nechtěl vůbec sestřičky obtěžovat, čímž neřešil objektivní potíže a svůj stav zhoršoval.

Další poznatek byl kolem pozitivní nálady pacientů. Byl ohromný rozdíl mezi lidmi po úrazu a lidmi, kteří se rozhodli pro operaci dobrovolně, ale i mezi ženami a muži. Nejlepší kategorie byly ženy, které se rozhodly pro operaci kyčle nebo kolene dobrovolně, ať jim bylo 60, 70 nebo 80. Byly vesměs pozitivní, komunikativní a snažily se na sobě hrozně pracovat, aby mohly být opět samostatné a aktivní. Trénovaly, makaly, byly vtipné a komunikativní. Na opačný pól jsem zařadil muže kolem 70 let s obezitou. Pro ně sportovní výkon byla deprimující aktivita, aspoň se tak tvářili, unavení, uhekaní, se špatně se hojící ránou, s velkými otoky. Neustále na něco remcali, na jídlo, na polštář, na reklamy v TV, kterou si pouštěli…

Měl jsem však štěstí na dva skvělé spolupacienty, na Zděňka, sportovec, padesátník, podnikatel, světoběžec, veselý chlapík, s kterým jsme si vzájemně byli oporou na té rehabilitaci, kde to moc nefungovalo. Druhým byl Petr, také sportovec, ale především školní inspektor, sedmdesátník, také světoběžec, také veselý člověk se smyslem pro humor, s kterým jsme sdíleli ty nejlepší životní zážitky.

Oba měli společné to, že i v pro sebe těžké životní situaci dokázali myslet a pomáhat druhým, dokázali se zastat cizího člověka, byli aktivní, a když jim život měnil neustále plány, byli schopní se na novou situaci adaptovat a vypořádat se s ní.

Nejen to, že si z nemocnice odnáším lepší zdraví, také jsem bohatší člověk. Dokázal jsem si, že neustálým zdravením a úsměvem na tváři, dokáže člověk ovlivnit atmosféru dalších dvě stě lidí v jedné budově a mnoho dalšího, co se mi bude v dalších dnech hodit. Opět a znovu jsem viděl, jak nemoc, úraz dokáže mladým, starým změnit život ze dne na den. Proto je důležité hodit minulost za hlavu, nekoukat do velké dálky, ale žít ten dnešní den naplno.