V posledních letech sleduji všechny projekty, které se snaží přinést něco nového do světa vřetenových sekaček. Jeden z nich americká OASA 1 (domácí robotická sekačka R1) – mě zaujal víc než ostatní. Ambiciózní stroj, obrovská investice, tým plný inženýrů a vizionářů. A přesto – projekt skončil dřív, než se dostal do sériové výroby.
Na příběhu OASA 1 je fascinující hlavně to, že ukazuje realitu, o které se často nemluví: mít nápad a postavit prototyp nestačí. Opravdová zkouška přichází až ve chvíli, kdy se pokusíte rozjet sériovou výrobu. A tam často nestačí ani 50 milionů korun. Respektive, on ten vývoj spolkne tolik, že na konci dojde dech každému a už není síla na sériovou výrobu a odstraňování much.
OASA 1: robotická vřetenová sekačka, která narazila na realitu
OASA 1 měla být průlom. Nikdo před nimi nezkusil spojit autonomní navigaci s vřetenovým systémem pro domící použití. Dva roky vývoje, dva miliony dolarů, řada prototypů a testů. Jenže když se mělo začít vyrábět ve větším, přišly problémy, které se ukázaly jako neřešitelné:
Podle vývojového týmu byly problémy především v těchto věcech. Nedosažitelné tolerance na výrobě vřeten. I přes ruční ladění a precizní broušení zůstávaly velké odchylky, což vedlo k hlučnosti a nekonzistentnímu střihu.
Problémy s konstrukcí. Nevyvážená hmotnost způsobovala prokluz kol a nestabilitu. Všesměrové kolečko, které mělo zajistit hladký pohyb, se na trávě zasekávalo.
Nízká výtěžnost výroby. Při zkušebních sériích měly klíčové části jen 70% úspěšnost. Každý zmetek stál tisíce dolarů, což dramaticky navyšovalo náklady.
Nesplněné sliby. Slibovaný tichý chod, automatické seřizování nožů a snadná údržba se nepodařilo dotáhnout.
Tým nakonec oznámil, že masová výroba není reálná. Po letech práce a velkých investic zůstaly jen prototypy a cenné zkušenosti.
Proč ani desítky milionů nezaručí úspěch?
Na první pohled se může zdát, že když má někdo 50 milionů korun, úspěch je jistý. Jenže vývoj vřetenové sekačky je maraton, ne sprint.
Vývoj spolkne miliony. Prototypy, testy, změny konstrukce – každá iterace stojí další peníze.
Nástroje a formy stojí další miliony. Kdo chce vyrábět ve větších sériích, musí investovat do forem, strojů a linek.
Každá změna znamená nové náklady. Od mechaniky po software – přepracování konstrukce je vždy nevyhnutelné.
Certifikace, testování a servisní zázemí nejsou levné. Plnění norem a vybudování podpory pro zákazníky stojí další rozpočty.
A hlavně – pokud tým pracuje jen pro peníze, s každým problémem motivace rychle mizí. Jakmile dojdou finance, ztrácí se často i vůle pokračovat. A to bývá poslední hřebík do rakve.
Proč se ELO vydalo jinou cestou
Když jsme s naším týmem vyvíjeli ELO 1, stálo to také jednotky milionů korun – a pro mě osobně, jako hlavního investora, to byly obrovské peníze. Bez pomoci dalších lidí a partnerů bych to nezvládl.
Ale věděl jsem, že pokud má ELO dlouhodobě fungovat, musím se vyhnout slepým uličkám, do kterých jiné projekty spadly. Proto jsem zvolil jiný přístup:
- Bez strategického investora. Nechci být tlačen do rychlého růstu a rizikových rozhodnutí.
- Výroba roste s poptávkou. Nechystáme desetitisíce kusů na sklad, reagujeme na reálný zájem zákazníků.
- Maximální kontrola nad výrobou. Znám každý detail konstrukce ELO, každého dodavatele i každou toleranci.
- Cíl: zisk, ne jen přežití. Po odladění dětských nemocí ELO 1 jsme nastavili výrobu tak, aby každý další kus byl efektivnější a ziskový.
Opatrný a promyšlený postup. Každý krok si dobře rozmyslím. Nechci udělat fatální chybu, proto jdu raději pomalu – ale stále kupředu. A hlavní je, že se směrem, kterým se ELO ubírá, jsem víc než spokojený.
Motivace je silnější než peníze. Vřetenovky dělám od roku 2007. I když jsem do vývoje vložil vlastní peníze a často řešil, kde je vzít, motivace mě neopustila – protože tohle není jen byznys, je to moje dlouholetá vášeň.
Právě tahle vytrvalost je podle mě hlavní rozdíl. Peníze jsou nezbytné, ale nestačí. Pokud vás žene jen zisk, problémy vás rychle zlomí. Pokud vás ale žene vize a láska k oboru, najdete cestu, jak pokračovat – i když to znamená dělat věci pomaleji a krok za krokem.
Lekce z OASA 1
Když se dnes někdo diví, proč nevzniká víc nových značek vřetenových sekaček, stačí se podívat na OASA 1. Prototyp je jen začátek. Sériová výroba je úplně jiná disciplína – plná tolerance v mikronech, složité logistiky a tvrdé ekonomiky.
Ale podobné příběhy nejsou jen varováním, jsou i motivací. Každý neúspěch jiných projektů nám ukazuje, kudy jít – a kudy se raději nevydávat.
A právě proto věřím, že ELO má budoucnost. Protože naším cílem není být jen „dalším pokusem“, ale značkou, která dokáže dlouhodobě vyrábět, prodávat a hlavně vydělávat – i v tak náročném segmentu, jako jsou vřetenové sekačky.
Je trošku zarážející, že jsem úspěšně přivedl do sériové výroby Edwina, Electru a ELO 1, i když jsme se potýkali s podobnými problémy jako OASA 1. Asi to není úplně něco samozřejmého takový projekt zvládnout. Takže když to vezmeme očima bookmakera sázkové kanceláře, je u mě kurz na uvedení ELO 2 do sériové výroby celkem nízký.
Tomáš Šena - blog 