Na začátku tohoto roku jsem měl jasný plán. Cíle, návaznosti, časování — vše dávalo smysl, bylo to našlapané. Měl to být rok, kdy dotáhnu rozpracované projekty, posunu firmu dál a navážu na věci, které jsem budoval poslední roky.
Jenže realita měla letos jiné tempo. A jiné priority. A já jsem se musel rozhodovat podle toho, co mám v sobě — podle vlastních hodnot.
Zdraví: rozhodnutí, které jsem nečekal tak brzy
Letos mě čekala druhá operace. Nebyla akutní a nebyla tak těžká jako ta loňská, ale i tak znamenala dva měsíce, než jsem se dostal zpět do normálního režimu. Termín měl původně očekával až po sezóně, ale když přišla možnost udělat ji dřív, kývl jsem.
Chtěl jsem to mít za sebou.
Nečekat, neodkládat, nemít to před sebou celý rok.
Operace proběhla v únoru naprosto hladce, i rekonvalescence byla výrazně rychlejší a jednodušší než rok předtím. Byl jsem z toho nadšený. Ale i tak čas těsně před začátkem sezóny chyběl a věci v práci se nakumulovaly.
Zdraví si člověk nenaplánuje. A někdy se prostě musí zpomalit či dokonce zastavit.
Rodina: půl roku, který změnil celý rytmus roku
Hned v lednu měl taťka vážný úraz. A od té chvíle se jeho stav začal pomalu zhoršovat.
Bylo to půl roku mezi doktory, domácí péčí, nadějemi a realitou, která byla čím dál jasnější.
Celá rodina se mu snažila být nablízku.
Ne velkými gesty, ale přítomností. Časem. Tím, že jsme u něj byli nonstop.
A přitom člověk nemůže zanedbávat ani svojí ženu a dospívající děti. Věk, kdy už nepotřebují vodit za ruku, ale potřebují pozornost, rozhovor, podporu a normální lidskou blízkost. Tím, že moje děti nejsou u nás stále, tak člověk musí řešit spoustu věcí, které by jinak řešit nemusel. O to víc je stresující, když se dětem něco děje, a já do toho nemůžu zasáhnout, podpořit je.
Tenhle rok mě naučil, že rodina nečeká.
A že když ji člověk potřebuje, musí být doma. Ne „až bude čas“.
Práce: měnící se trh, noví dodavatelé a posun ELO projektů
Práce letos nebyla o tom „jen“ zvládnout sezónu. Travníkářský trh se mění. Rychle. A já s ním musím měnit nejen produkty a služby, ale i způsob, jakým firma funguje.
Dlouhodobě vím, že musím přicházet s věcmi, které nestojí jen na mně. Na mém čase, na mé osobě, na tom, jestli stíhám či nestíhám.
To je jediná cesta, jak posunout firmu i celý obor dál. Moje nápady zůstávají nerealizované v mé hlavě, protože tělo řeší operativu. Klasická patová situace, než se firma vyhoupne na další level.
ELO 1: rok velkých změn a velké trpělivosti
Po přesunu výroby do Prahy loni v srpnu se sice vyrábělo už v novém místě, ale dodávky materiálu stále zajišťovali dodavatelé od Litomyšle. Letos jsme museli udělat velký řez.
Většinu dodavatelů jsme změnili.
A to znamenalo jediné: dlouhé vyvzorkování, testování, ladění — a to vše současně s inovací některých komponent pro model 2025.
Trvalo to dvakrát déle, než jsem si myslel. A výsledkem byly opět dlouhé dodací lhůty u ELO 1.
Nakonec se ale podařilo vše dodat. A já opravdu děkuju všem zákazníkům za trpělivost. Nebylo to jednoduché ani pro ně, ani pro nás.
ELO 2: projekt, který má být radost, ne kompromis
ELO 2 je kapitola sama pro sebe. Očekávání rostou. Zájem roste. A já jsem si na konci roku 2024 nalinkoval termíny, které jsem letos nedokázal splnit.
Ale zároveň jsem měl díky rodinné situaci prostor celou koncepci znovu promyslet.
Zastavit se. A odpovědět si na otázku, která byla pro ELO 2 klíčová:
Chci udělat jen konkurenci stávajícím sekačkám?
Nebo chci udělat stroj, který posune celý obor do 21. století? Stroj, který kdybych si šel koupit, tak bych se nerozmýšlel, zda je to ten nejlepší?
Tenhle projekt je pro moje potěšení. Moje radost. Je to technika, kterou chci dělat tak dobře, jak to jen jde — protože věřím, že když to nadchne mě, nadchne to i další trávníkáře.
Export do Německa: úkol roku
Jedním z hlavních úkolů pro rok 2025 bylo dostat ELO 1 do Německa.
To se povedlo. A byla to z hlediska financí i strategie naprosto klíčová věc.
ELO 1 musí generovat prostředky pro vývoj ELO 2.
Chci, aby vývoj nebyl závislý na investorech, půjčkách nebo vnějších zdrojích.
Chci, aby si ELO 2 na sebe „vydělalo“ díky ELO 1.
Nakročeno máme.
Koníčky: dvacet let „nic“
Koníčky jsem letos opět neměl. A vlastně už dvacet let žádné nemám. Když mám volnou chvilku, vracím se k práci, k zákazníkům, k projektům, k nápadům.
A i když mě to baví, není to úplně odpočinek.
Letos jsem si uvědomil s ohledem zlepšený zdravotní stav, že koníčky nejsou zbytečnost.
Jsou to baterky. A že jestli chci pokračovat dalších dvacet let v tempu, které mě baví, musím si jednou začít vytvářet čas i na věci mimo práci.
Lítost i hrdost
Mrzí mě, že jsem nesplnil všechno, co jsem chtěl. Mrzí mě, že některé projekty stály a některé termíny se posunuly. Mrzí mě, že někdo si to vyložil, že už mě práce nebaví, nebo, že na to dokonce kašlu.
Ale jsem hrdý na to, že jsem dal přednost tomu, co bylo důležitější — zdraví, rodině, lidem, hodnotám. Ne číslům.
A že jsem neuhnul ani ve chvílích, kdy to bylo složité.
Závěr: hodnoty nejsou teorie
Když se ohlédnu za tímto rokem, vidím rok, který nebyl podle plánu. Ale byl podle života.
A podle hodnot, které mě definují. Zdraví mě zastavilo ve chvíli, kdy jsem chtěl zrychlit.
Rodina mě potřebovala víc než kdy dřív. Práce se měnila a vyžadovala nové pohledy i nové síly.
Proč čtu životopisy a příběhy nejlepších podnikatelů? Abych napodobil jejich úspěch? Možná. Ale hlavně kvůli tomu, abych neopakoval jejich chyby. A jaké jsou nejčastější? Zanedbané zdraví, špatné rodinné vztahy, rozpadající se manželství… Ano, chci podnikat, ale ne za maximální cenu.
A koníčky… ty si musím teprve dovolit. Ale jsou až na posledním místě mého žebříčku, takže to je celkem v pořádku.
Nebyl to rok, který jsem chtěl.
Ale byl to rok, který mě posunul.
A za to děkuju.
Tomáš Šena - blog 