Bohatý už jsem se narodil, říká můj soused, když se ostatní ptají, jak nahromadil tolik majetku. A rozhodně tím nemyslí, že mu tatínek dal miliony, nebo vilu v Dejvicích. Prostě má od narození pod čepicí. A tím se dostávám k často diskutovanému tématu výchozí čára, nebo podmínky, do kterých se narodíte. Nechci to zlehčovat, protože některé lidské osudy jsou někdy už od narození drastické. Ale musím říct, že narodit se a mít pod prdelí majetek rodičů v řádů milionů, fungující rodinnou firmu, výhled na nejlepší vzdělání, vybrané přátelé, nepovažuji za životní výhru. Spíš to může být hendikep.
Zažil jsem jeden takový případ velmi zblízka. Člověk, který se narodil v dané zemi do zámožné rodiny, měl nejlepší školy, univerzitu vystudoval v Oxfordu, byl mistr v tenise i dalších sportech, vše mu šlo úplně báječně, oženil se s krásnou ženou, měl tři krásné děti, pak i vnoučata. Stal se soudcem, pak se stal soudcem nevyššího soudu a na konci kariéry, dělal prestižního poradce v obchodním právu. Celý život jako nalinkovaný, žádný problém, vše šlo hladce. Pak se ale objevila nemoc, závažná nemoc, s kterou nepočítal, ale současně nebyla smrtelná. Parkinsonova choroba. Nebyl to pro něj šok ani tak fyzicky, ale psychicky. Jak je to možné, že tak úspěšný člověk najednou onemocněl, vždyť měl vše, na co si vzpomněl. Uzavřel se, izoloval se do své vily, zanevřel na kamarády, přestal vycházet s rodinou, protože své děti vychovával diktátorsky, neměly jeho děti k němu příliš vřelý vztah. V manželce začal vidět nepřítele a ta na oplátku jak mohla, tak cestovala po světě. A ten člověk, vlastním jménem Theodor, zůstal sám, odkázán na cizí pomoc. A přestože, měl vše na co si mohl ukázat, zničil se mu jeho sen, který nešlo za žádné peníze opravit. Ztratil svůj dokonalý obrázek, na kterém si celý život zakládal. Vím, že Parkinson, je složité onemocnění, jednou je líp, mozek i tělo pracuje dokonale, jindy je to paralýza. Ale nikdo mě nepřesvědčí, že kdyby Theodor během svého života prošel těžkými zkouškami, byl by se i s touto nemocí srovnal o 100% lépe.
Obdivuji lidi, kteří přežili koncentrační tábory, komunistické lágry, těžké výslechy, hladovění, nemoci a oni v 90 letech jsou pořád plní energie. Oni by měli být denně v televizi a rádiu a povídat o tom, jak překonávat těžkosti. Tady si někdo nemůže dopřát kafíčko a cigárko a už se mu hroutí svět, nebo mu rodiče nekoupí nový mobil a mladý člověk se už cítí odepsaný. Někdo přijde ve čtyřiceti, v padesáti o práci a upadne do depresí. Sakra, to je život! Dělo se to po staletí, že jednou práci máme, jindy nemáme, tak se musíme uskromnit. Někdo fňuká, že nemá peníze, že mu nejdou zrovna kšefty, ale krabičku cigaret vyhulí za 1 den, a půlku nedojedeného oběda vyhodí do koše. Srovnejme si měřítka, prosím. A pokud si myslíte, že to nejde, tak si uvědomte, jakou byste měli šanci přežít válku, nebo komunistické vězení?
Já jsem z obyčejných poměrů, taťka je ze sedmi dětí, a celý život byl řidič, určitý čas měl autodopravu, jezdil s Avií. Mamka ta byla uklízečka, pak administrativní pracovnice. Nemohli jsme si vyskakovat, mám ještě dvě starší sestry, takže to bylo mnohdy pro rodiče těžké. Proto jsme byli od mala vedení k práci a každé prázdniny jsme měli brigády. Roznášeli jsme noviny. Začala s tím nejstarší sestra, pak to po letech předala druhé sestře a nakonec jsem to dělal já. Pamatuji si, jak jsem si naložil batoh Rudého práva tak, že jsem padl na znak. To se noviny rozvážely dvoukolákem a dávaly se v podstatě do každé schránky. Myslím si, že jsem začal vydělávat tak v 5 letech a vydržel jsem až do teď. Sice nemám žádný velký majetek, ale plnil jsem si sny, které moji vrstevníci neměli, nebo čekali, že jim je splní rodiče. Já jsem věděl, že moje sny jsou na mě, rodiče mi vytvořili „jen“ zázemí. Nejdřív byl sen horské kolo, to mi ještě nebylo patnáct, pak jsem si koupil druhé, to už stálo 18. tis Kč, pak jsem si vydělal na zrcadlovku a další fotografické vybavení cca za 60 tis, pak jsem si vydělal na brigádu do Skotska, tím jsem si vydělal na svůj další sen, cestu do Austrálie cca za 120 tis. Pak jsem si vydělal na půlku bytu a jeho rekonstrukci. Pak jsem si vydělal na vyplacení mého bratrance ze společné firmy. To už jelo podnikání a od té doby za peníze kupuji už jen zkušenosti, informace, ale hlavně osobní svobodu. Oblečení mám v podstatě už jen ze sekáče, protože nevidím příliš velkou hodnotu v nákupu nových značkových hadrů. Auto mám jen užitkové, aby přes týden sloužilo podnikání. Drahé dovolené nejsou můj sen, protože mnohem větší volnost mám v českém lese, v obyčejné chatrči u vody. Velký dům není můj sen, protože jsem z toho už vyrostl a vím, co přesně k životu potřebuji. Jediné co potřebuji, je uživit sebe a rodinu. A to dokážu i rukama tady i v zahraničí, protože mám draze nakoupené zkušenosti. Hlavou se uživím v mnoha oborech, protože jsem dělal v rámci zaměstnání a brigád mnoho profesí, jako podnikatel jsem dělal vše, co bylo třeba. Nad představou, že dělám prodavače sekaček třeba v Hornbachu, si úplně lebedím.
Takže přemýšlejte a řekněte mi, co je můj motor, že pořád mám sílu překonávat obtíže? Za posledních deset let jsem měl celkem 6 týdnů dovolené, slovy „šest“. A zatímco moji spolužáci s věkem rychle stoupají v korporátních žebříčcích vzhůru, jejich hypotéky se rychleji umořují a jejich účetnictví je v černých číslech, tak já stále investuji do něčeho, co většina lidí nechápe. A i když se cítím třeba úplně na dně a vyčerpaný, stačí mi pár hodin o samotě a hned mám pocit, že jsem na vrcholu sil a jsem nezlomitelný. Možná působím plaše, stydlivě, ve společnosti moc nemluvím, ani do ní vlastně nechodím, ale moje víra v sebe sama je ohromná.
Ten pohled z okna je z mého dětského pokoje. Výhled na lesy, pole, Dejvice, Hradčany… Krása. Sice to na první pohled není vidět, ale taky jsou tam dvě hluboká údolí – Lysolajské a Šárecké. Možná právě tento dlouhý výhled do krajiny zformoval, že ani při pádu do hlubokého údolí nezapomenu myslet na to, že když se z něho vyhrabu, zase uvidím daleko. Jsem zvyklý vidět dál než ostatní, koukat jen na vlastní plot, nebo sousedům do okna je mi cizí. Nezajímá mě, co se děje vedle u sousedů, zajímá mě, kam vede moje vlastní cesta, co mě na ní ještě potká za pády do údolí, jak se z nich vyhrabu, zda půjdu po cestě sám, nebo se ke mně někdo přidá, třeba někdo, kdo uvidí ještě dál než já.
Dřív jsem snil o tom, co budu dělat, až dojdu na „Hradčany“, teď mě už více zajímá, kam šlápnout další krok, abych byl schopný udělat rychle hned další a v údolí se zbytečně dlouho nezdržoval. Skutečně si myslím, že jsem se narodil už bohatý. „Takže nesvalujme vinu na poměry, poměry za nic nemohou. Buď poměry ošéfujeme nebo se jim musíme přizpůsobit“ To je naše svobodné rozhodnutí.
Tomáš Šena - blog 