Prorážíme zdi v cizích hlavách

Kdy naposledy jste prorazili zeď? Kdy jste se dostali někam, kde to od vás nečekali?

Letmou retrospektivou najdu v hlavě pár okamžiků, kdy jsem překonal očekávání druhých. A nejde o to, že laik řekne, že mi není něco souzené. Ale řekne to někdo, kdo se v dané věci pohybuje, je expert, a řekne, to nedáš, vzdej to. Stal se Vám takový případ?

Poprvé si vybavuji, když jsem nastoupil na univerzitu, tak mi rodiče domluvili doučování z matematiky u profesora v penzi, který byl shodou okolností autorem skript. Poctivě jsem k němu chodil. Občas mu ruply nervy. A ve finále nade mnou zlomil hůl. Prý nemohu matiku udělat, navíc když je to na „Zemědělce“ prosévací předmět. Měl pravdu, napoprvé neudělal, ale druhý rok jsem se do toho obul, se spolužákem Vláďou P. jsme víkend co víkend počítali příklady. Nakonec jsme to udělali.

Druhý případ byl také ještě na univerzitě ve strojírenském předmětu Pružnost – pevnost. Tam jistý profesor M.H. nasadil laťku tak vysoko, že velká část spolužáků vůbec nenašla odvahu jít k zápočtu, nebo ani jiný pedagog z dané katedry nebyl jeho příklady schopný počítat. A na Strojní fakultě ČVUT, kam chodil kamarád na konzultace řekli, že kdyby měli laťku takhle vysoko, tak 90% studentů neprojde. No a když mě ten náš profesor se spolužákem Martinem Z. potkal na chodbě na cestě na zápočet, tak nám do očí rovnou řekl, že to MY neuděláme. Také se spletl.

Třetí případ nastal, když jsem sloužil to druhé léto v Mountfieldu. Chystala se výroba plechových bazénů a já měl na starosti sehnat plechy na plášť bazénu v dekoru dřeva. Nikdo v Evropě to nevyráběl. Ale dělal jsem, co jsem mohl. Když jsem v srpnu stále neměl vzorky a dodavatele, tak se šéf firmy Ivan D. před plénem utrhl a tlačil na mě. Já jsem mu nemohl potvrdit, že nic nemám, protože jsem měl dodavatele, kteří se snažili ten materiál zajistit, byl tam progres. Když jsem mu neustoupil, vzal si mě stranou do své kanceláře, znovu mě dusil, a když jsem znovu neuznal svou prohru, tak řekl, že se vsadíme, že nebudu mít do 1. listopadu 100 tun těch lakovaných plechů ve skladu. Chtěl se vsadit o 50.000,-, to byl můj podzimní tříměsíční plat. Prý se normálně vsázel maximálně o lahev… Použil takovou částku, aby mě přiměl zpochybnit víru v sebe sama. No co mi zbývalo, vyhrocená situace, majitel firmy, výroba bazénu v ohrožení. No tak jsem se vsadil. A 29.10. října najelo na kamionech 100 tun plechů do skladu. Zase další expert, který se ve mně spletl.

A čtvrtý případ nastal když jsem obchodníkovi Janovi Z., který se pohybuje ve vřetenových sekačkách, řekl, že budu vyrábět svojí vřetenovou sekačku. A protože měl s vývojem velké zkušenosti, jak z leteckého průmyslu, tak i z oboru obrábění kovů, věděl, co říká. A přímo mi řekl, pokud se vám podaří vyrábět vřetenovou sekačku, tak před vámi pokleknu.

Nestojím, aby přede mnou někdo poklekal, ale stejně tak nestojím o to, aby mě někdo soudil. Přesně vidím, jak se věci mají, když se daří, jsem „borec“, „statečnej“… Když se nedaří, jsem „nýmand“, „podvodník“ apod. Já si z těchto soudů moc nedělám, protože jdu svou cestou a jak už většina lidí kolem mě zjistila, není síla, abych z ní uhnul, pokud nebudu sám chtít. Vykašleme se na to soudit jiné. Každý žije tak, jak umí. Někdy se daří, někdy méně. Ale přeci si nesednu na prdel kvůli názoru někoho jiného.

Můj cíl je sloužit zákazníkům. To neznamné, že je každý zákazník se mnou spokojený. Ano, je naštvaný, že ještě nemá sekačku, chápu to, mě to štve nejvíc. Ale kdybych se do výroby vřetenových sekaček nepustil, bylo by pravděpodobné, že by za pár let neměl vřetenovou sekačku nikdo. Protože by už na světě nebyl žádný výrobce…