Přišel pro sekačku, odnesl si firmu


Radši zemřít v boji...

Radši zemřít v boji…

Je to starý vtip, ale mám ho hrozně rád. A tak trošku by se dala najít paralela se mnou. Ale nejdříve ten vtip:

V obrovském hypermarketu přijali nového prodavače. Šéf jej vezme na den na zkušební dobu, aby viděl, jak se osvědčí. Po zavírací hodině si jej zavolá do kanceláře. „Tak kolik jste dnes udělal obchodů?“ „Jeden, šéfe.“ „Cože? Jeden? Naši prodavači udělají průměrně šedesát až sedmdesát obchodů denně! Co jste celý den děla? A kolik jste vlastně utržil?“ „Sto osmdesát tisíc dolarů“ Šéfovi došla řeč. „Sto osmdesát tisíc? Proboha, co jste prodal?“ „No, první jsem prodal malý háček na ryby…“ „Háček na ryby? Za sto osmdesát tisíc?“ „…pak jsem zákazníka přesvědčil, že by si mohl vzít ještě střední a velký háček. Pak jsem ho přesvědčil, že by si měl vzít i nějaký vlasec, prodal jsem mu tři pruty – malý, střední a veliký. Dal jsem se s ním do řeči, zeptal jsem se, kde bude rybařit. Povídal, že na mysu dvacet mil na sever. Tak jsem mu prodal ještě pořádnou větrovku, nepromokavé kalhoty a gumáky, protože tam dost fouká. Přesvědčil jsem ho, že na pobřeží neberou, tak jsme šli vybrat motorový člun. Pak jsem se ho zeptal, co má za auto, vylezlo z něj, že dost malé, člun by s ním nemohl odvézt. Tak jsem mu prodal ještě přívěs a auto.“ „No to je úžasné. A tohle všechno jste prodal člověku, který si přišel koupit jediný háček na ryby!?“ „Ne. On původně přišel koupit vložky pro svoji ženu. Tak jsem mu navrhl, že když si teda o víkendu neužije, že by si mohl zajít aspoň na ryby.“

Byl přelom října – listopadu a v Modřanech v kanceláři se bez ohlášení objevil chlapík ve středních letech se zájmem koupit Edwina. Byl dost energický, měl jasno, ale bylo vidět, že o mě nebo o firmě moc neví. Vlastně vůbec záhada, že nás vygoogloval a hned se přijel podívat. V tu dobu jsme tam měli jen nějaký prototyp. Podíval se a domluvili jsme se, že na jaře mu finálního Edwina přivezu ukázat a když se mu bude líbit kosení, že si ho hned nechá.

Mezitím se děly netušené věci a zahájení výroby se začalo dost zpomalovat. Na chlapíka jsem skoro zapomněl, až do doby, kdy se někdy v březnu objevil zase už na nové adrese v Braníku. A opět jsem mu neměl, co nabídnout. Zase jen předseriové kusy. Tak jako ostatním jsem v dobré víře, slíbil, že snad v květnu už začneme pořádně vyrábět.

To už jsem viděl, že bez dalších finančních zdrojů prostě dožijeme maximálně do konce roku 2015. Hledání investorů nebo financí byl můj úkol číslo jedna, vše šlo v podstatě stranou a hledal jsem možnosti, jak situaci vyřešit. Jenomže, v době kdy vám teče do bot a už jste po letech nadměrného úsilí dost vyčerpaní, jde všechno hůř a optimismus se ztrácí. Hlavu plnou takových myšlenek mi jeden den večer prořízlo zazvonění telefonu. Na druhé straně se ozvalo: „Dobrý den, tady Mareš, volám, jestli už máte pro mě tu sekačku?“ Ano, byl to ten chlapík, který trpělivě, tak jako většina zákazníků čekal na svého Edwina. Když jsem ho opět musel odbít, že pořád ještě ne, zeptal se: „A v čem je tedy problém?“ A staré dobré heslo „pravdou nic nezkazíš“ jsem řekl: „V penězích.“ A on na to: „Já jsem si to myslel, už na podzim, že něco není v pořádku.“ A pokračoval: „Mě by to docela zajímalo, nechcete se sejít popovídat si o tom?“ Říkám: „Velice rád, nemám větší prioritu, než vyřešit finanční situaci Swardman.“

Hned druhý den jsme se sešli v jedné restauraci v 11 hodin dopoledne. Chvíli jsme se představovali, říkali si svoje zkušenosti a svoje představy, pak jsme pokračovali během oběda, pak jsme začali řešit další a další věci. Kolem čtvrté jsme se přesunuli do Braníka do firmy, kde jsme sedli k počítači a řešili jsme asi do sedmi večer čísla. Říkal jsem si první schůzka a hned 8 hodin dlouhá, to je slibný začátek. Stejně jako u mnoha jiných lidí, které jsem oslovil, zase se ukázalo nějaké ALE. Mezi ALE patřila i nedůvěra, zda Edwin skutečně stříhá o tolik jinak než rotační sekačka. To vyřešila jediná prezentace u něj na zahradě. Přestože jsem tyto pochyby rozptýlil, pořád jsem cítil ve vzduchu, že do spolupráce pan Mareš nepůjde.

Asi po týdnu, to už byl červen, se objevil zase u nás ve firmě. A přišel mi říct, že do spolupráce nemůže jít, protože má rozjetý ještě jiný projekt, mnohem větší, a nechce sedět na dvou židlích. Navíc chtěl do Swardmanu zapojit i svého synovce, který by měl na starosti finance a ekonomiku, ale ten se z časových důvodů nemohl také angažovat. Protože byla na základě předchozích zkušeností, tento výsledek  velice pravděpodobný, ani jsem nebyl překvapen. Suše jsem mu řekl, že doděláme rozpracovanou sérii a skončíme. Tomu už říkám psychologie prodeje. Řekl jsem pár aktuálních čísel, jak to vidím já, ale že se nedá nic dělat. Podařilo se, odcházel z firmy s tím, že přeci jen nějak pomůže.

Pan Mareš se do pomoci pustil intenzivně, nakonec se rozhodl, že by odkoupil podíl od Petra Zapletala. Začal jednat, ale do toho přišly v červenci dovolené jak jeho, tak Petra Zapletala a vše se začalo vléct. Nejdřív jsem si myslel, že to do konce července musíme dotáhnout, ale pořád byl přístup všech dost vlažný. Panu Marešovi nějak nevycházel jeho původní projekt a ještě se začal uvolňovat i čas jeho synovce Radka. Ve finále se tedy rozhodli, že podíl koupí společně. Ale jednání už se chopili právníci, a pocit, že se dvě strany nechtějí rychle dohodnout ve mě sílil. Každý měl svou pravdu a já to nemohl ovlivnit. Srpen běžel a stále se jednalo a ladily se smlouvy. Byla to pro mě zoufalá situace, měl jsem jiné možnosti s kým jednat, ale tady to bylo už tak daleko, že jsem to nechtěl skrečovat. A neměl jsem už energii podstoupit vše znovu s někým jiným. Věděl jsem, že by práce stála úplně. A mě šlo o to dodat, co nejdříve rozpracované sekačky. V pondělí byla situace tak, a za dva dny jinak. Nešlo se soustředit na práci, protože pořád nebylo jasné, jak to dopadne. Když vám transplantují srdce, těžko se budete soustředit na to, zda máte hezky ostříhané nehty.

Jeden čtvrtek přišel ráno nový zákazník a říkal, že do půlnoci četl můj blog, že se mu to všechno líbí a pochválil, že to děláme super. Byla to pozitivní energie, kterou jsem hrozně potřeboval. Začal jsem o něčem přemýšlet a říkal jsem si, zda mohu vytvořit rovnocenný vztah s novými společníky. Prostě takovou motivaci jako já nikdo nemůže v tomto mém projektu mít. Najednou jsem měl pocit, že do celého jednání musím vstoupit, skončit to. Chvíli jsem sbíral odvahu, ale pak jsem zvedl telefon a zavolal panu Marešovi: „Není to nic osobního, nedokážu to pořádně vysvětlit, ale je konec, nechci dál jednat s Vámi ani s Petrem Zapletalem.“ Na druhé straně byl pan Mareš zřetelně zaskočen. Snažil se ze mě vytáhnout detaily a důvody, ale moc se mu to nepovedlo. Sedl do auta a za chvíli byl u mě. Zašli jsme na oběd, kde ze mě tahal, proč dělám takový nepochopitelný rozhodnutí. Snažil jsem se mu to vysvětlit. Těžko jsem své pohnutky formuloval, hledal slova. Byl to prostě vnitřní pocit, nebyl to rozum, byla to intuice, podvědomí. S odstupem času jsem si to shrnul, že motivací bylo „raději zemřu v boji než s rukama v klíně u stolu“. Nevěděl jsem jak Swardmana ze složité finanční situace dostanu bez investora, ale věděl jsem, že je v mých silách nějaké řešení najít.

Pan Mareš pochopil vážnost situace a začal mi detailněji popisovat, k čemu jsou se synovcem Radkem připravení, jak mají naplánované další kroky, jak posunout rychle Swardmana tam, kde ho chci mít i já. Byly to věci, které jsme si již dávno odsouhlasili, na kterých byla 100% shoda. Ale teď už je prezentoval v jasných obrysech. Vzal jsem si do rána čas na rozmyšlenou.

Ráno jsme se sešli všichni tři, Pavel Mareš, Radek Mareš a já. Byla vidět velká změna v jejich přístupu, jejich motory se zažehly konečně na plný výkon. Řekl jsem, že pokud se do konce srpna jednání s Petrem neuzavřou, od září přestanu chodit do práce a vezmu si všechnu dovolenou. V hlavě se mi honily různé scénáře.

Ve finále se však přeci jen jednání do konce srpna uzavřela, smlouvy se podepsaly 2. září 2015 v 17 hodin. Mými novými partnery jsou Pavel Mareš a Radek Mareš. Od začátku plní své úkoly a velice aktivně se podílejí na chodu firmy. Mě výrazně ubylo starostí, skoro až nezvykle moc.

Abych tuto historku uzavřel. Zákazník si přišel pro sekačku a já mu místo sekačky prodal podíl ve firmě. Teď má možnost si vyrobit tolik sekaček kolik chce.🙂 Myslím, že nikdo neprohrál a všichni jsou vítězové. A hlavně zákazníci…

10 comments
  1. igor said:

    Držím moc palce, Igor.

  2. ludwig said:

    Slava, problemy doufejme zazehnany, takze by mohly byt brzy v prodeji i kazety😉 Tedy doufam…

      • ludwig said:

        Fantazie😉

      • ludwig said:

        Tak jsem dostal po mirnych peripetiich s dopravcem konecne vycesavaci kazetu k Edwinovi. To je naprosta bomba. Smekam pred vami, tohle se vam vazne povedlo. To co jsem doted delal s puchyri a nadavanim nekolik dnu, jsem zvladl ve vyrazne lepsi kvalite za cca 45 minut pohodove projizdky s Edwinem. Jenom deti nestihaly odnaset vycesany material. Proste parada. Diky

  3. Pajo said:

    Mali by ste sa skusit presadit aj v motivacnej literature🙂

    • Děkuji🙂 Myslím, že sekačky mi budou fungovat lépe🙂

Komentujte...

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: