Kdyby Forrest Gump byl v září 2000 v Praze, asi by zažil následující příběh… Je to taková veselá historka o 10 dnech, které otřásly Prahou.
A může to začít třeba takto… To se mi vám jednou zdál sen. Přišel za mnou kouzelný dědeček a povídá: „Chlapče chceš dostat pěkný peníze za to, že si vezmeš tady to nejluxusnější stříbrný fáro s 310 koňskými silami, náhonem na všechny čtyři kola a maximální výbavou asi tak za čtyři miliony a budeš s ním deset dní jezdit po Praze? Hlavně se neunáhluj s odpovědí. Nejdřív si ho vyzkoušej, tady jsou klíče a támhle je pro tebe vyhrazený letiště. Jsou tam hostesky se spoustou jídla a pití, pak je tam pár lidí, kteří ti řeknou, čeho všeho je ta kára schopná a další lidi, kteří tě upozorněji, když se jim bude zdát, že jí šlapeš málo na krk. Pokud se rozhodneš, že do toho půjdeš, tak jako bonus budeš mít mobilní telefon s neomezeným kreditem a tankovací kartu.“ …v tom musí být nějaký háček pomyslel jsem si, auto jezdilo skvěle a docela se mi to líbilo, tak jsem nabídku přijal.
Všechno začalo podle plánu, na dohodnuté místo jsem přišel raději o den dřív, nic se nestalo – pouze jsem dostal zaplaceno o den víc. To místo je na kopci a stojí tam takový ohromný bílý barák se spoustou pater, teď se jmenuje Kongresové centrum Praha, aspoň myslím. V tom jednom patře mi ukázali kde mám sedět a čekat. Čekání prý budu dělat často, no co. Aby mi ho ukrátili dali mi tam televizi, kde právě probíhala olympiáda, spoustu židlí a malý automat na pitnou vodu. Teda nebyl jsem tam sám, bylo nás tam asi stopadesát. Všichni čekali. Pak někdo přišel a něco řekl. Několik lidí se zvedlo, tak jsem vstal taky. Odvedli nás do luxusní dodávky a tou nás odvezli na druhý konec města na parkoviště.
Tam stálo několik desítek naprosto stejných aut, byly to ty slibovaný stříbrný, ty co mají ve znaku olympijský kruhy. Podepsal jsem tam nějaký papíry, pěkně si ho prohlédl, aby mi nedali nějaký poškrábaný a jenom za ten můj podpis jsem dostal klíčky. Tak jsem nasedl a odvezl ho pěkně do té velké garáže pod tím velkým barákem – v Praze je děsný provoz, ta garáž bude pro něj bezpečná.
Denně jsem chodil do toho baráku a čekal, všichni v tom baráku čekali, prý na nějaký chlápky, kteří tam budou rozhodovat o světové budoucnosti. Jeden z těch chlápků prý bude ode mě chtít občas svést do hotelu. Zas tak mi to nevadí, proč bych ho nevzal. Asi nebude zdejší, tak přeci nebude jezdit metrem a kupovat si lístky, když ho můžu zadarmo svést. Svezl bych kohokoliv, ale to nám moc nedoporučovali, jelikož přijede i několik, teď nevím jestli aktivistů nebo traktoristů, no prostě lidí, kteří nemají rádi ty chlápky, asi jim vadí, že jezdí v takových krásných vozech. Pak už nás to čekání nebavilo, tak si někdo vymyslel, že se půjdeme projet po městě. To nebyl špatný nápad. Několik řidičů i řidiček se sebralo a šli jsme si jezdit. Ještě nám doporučili, ať se dojedeme podívat na Státní operu, k Rudolfinu a na Hradčany, že v takovém slunečném počasí to bude krásný pohled. Pěkně jsme si zajezdili. Lidé, se otáčeli, ono takových pět krásných stříbrných velkých vozů v koloně upoutá pozornost leckoho.
Když už jsme byli zpátky, tak jsme zase čekali, občas jsme si zašli do vyšších pater na kafíčko nebo na lepší vodu. Většinu času jsme však bloumali po jídelně a po chodbách. Hodně jsme telefonovali a když nebylo co dělat, tak jsme třeba telefonovali. Další den už měli auto skoro všichni řidiči, tak nás poslali zase na projížďku, ale jelikož tak trochu pršelo, stalo se pár nehod, asi dvě byly zaviněny chybou mých kolegů. A to vedlo k tomu, že se ten večer pár chytrých hlav dalo dohromady a myslely, protože druhý den jsme celé dopoledne poslouchali přednášky o tom, jak máme jezdit, co smíme a co nesmíme. Nebylo to špatný, protože to bylo poprvé, co někoho zajímalo, co děláme a poprvé, kdy nám někdo řekl nějaké potřebné informace.
Postupně se začali sjíždět ti chlápci, prý ministři financí a guvernéři a začali se uvolňovat židle před televizí, jelikož ti chlápci byli docela bezohlední, vůbec je nezajímalo, že probíhá třeba desetiboj v Sydney a chtěli, aby je někdo někam vezl tím komfortním vozem. Já jsem se začal zajímat o toho svého ministra, až když už skoro všichni s nějakým jezdili. Tak ten můj je ministr financí na The Bahamas. Tak o tom státě vím, že mají výbornou ženskou sprinterskou reprezentaci a že tam nějaký Čech je na dlouhodobý dovolený, vlastně byl…, už je prý koženej. Teď už vím, že tam jsou šíleně hodní, pozorní a ohleduplní lidé. Představte si, že ten pán The Bahamas si mě nedovolil obtěžovat (nevím, jakou roli v tom sehrálo moje příjmení a podobnost s příjmením Ayrtona Senny mistra F1) a sehnal si svoje auto a jezdil s ním, ale asi ho spíš někdo vozil, protože si nejsem úplně jist, zda-li měl řidičák. Tak jsem jezdil na projížďky sám, koukal na televizi, chodil na obědy, na svačiny, do press-roomu na horkou čokoládu – měli jí tam v automatu zadarmo. A večer, když už ti páni nekongresovali, tak pro ně ve vyšších patrech udělali velké rauty, aby se občerstvili a popovídali si na nezávazné téma. A právě teď se mi vyplatila znalost toho baráku, kterou jsem získal na začátku bloumáním, šel jsem na jisto. Bohužel moji kamarádi byli v neustálé připravenosti někoho někam odvézt, tak si to moc neužili, za to já jsem jedl a pil, co hrdlo ráčilo. Když jsem měl dost, tak jsem se sebral a šel se domu vyspat.
Takže můj pracovní den vypadal následovně: ráno přijít, zjistit, co je nového na olympiádě, dojít na svačinu, vzít si auto a projet se, návrat na oběd, siesta u televize a menší procházka po baráku, odpolední vyjížďka, návrat a menší občerstvení, zjišťování informací o chystaném rautu, návštěva rautu, odjezd domu a veškeré mezičasy vyplněny telefonováním. A to se mi ještě stalo, že zastavím s autem ve Vodičkově ulici a přemýšlím, kam bych mohl ještě jet. No a najednou se chlápek v obleku sklání k okýnku a vnucuje mi dvě cédéčka a jídelní lístek s fotografiemi nějaké pěkné restaurace. Prý kdybych s ministrem zajel na večeři, tak se zadarmo u nich najím a ještě dostanu na přilepšenou nějakou tu stovečku.
Doporučili nám ten den přijít o hodinu dřív do práce, že ten den bude hodně práce. Všude kolem baráku byla spousta policistů, na začátku toho vysokého mostu byly kordony těžkooděnců a za nimi obrněné transportéry. Vyšli jsme s kamarády na lávku přes magistrálu a sledovali policejní a novinářské hemžení. Byl to nějaký důležitý den, jelikož všichni ti chlápci byli uvnitř baráku a jednali. Bylo to prima, protože tím pádem tam byli i všichni kamarádi. Povídali mi zážitky s ministry a jejich doprovody a sledovali, jak všichni kolem nervózně přešlapují a helikoptéry netrpělivě krouží nad městem. Co se dalo dělat, šli jsme do press-roomu na čokoládu a kapučino. V tom mi zvoní telefon a na druhém konci chlápek, který se představil jako Policie České republiky a ptal se jestli jsem ten Tomáš Sena, který má vozit ministra financí The Bahamas a že pan ministr chce hodit z hotelu Marriot, který je u Masaryčky do Kongresového centra. Sakra, teď když tu jsou kamarádi, tak musím jet pryč. Tak jsem dopil čokoládu, sedl do auta a oklikou kolem centra jsem dojel k hotelu a jal se čekání, koukal jsem na televizi, která byla v palubní desce, poslouchal rádio. Asi za hodinu volá ten z ochranky, jestli už tam jsem. Pak jsem čekal ještě dvě hodiny, to už bylo odpoledne. Mezitím mě kamarádi telefonem informovali o nepřístojnostech v okolí kongresového baráku. Když opět zavolal z ochranky a řekl, že pan ministr už půjde, tak jsem mu řekl, že se tam už nedostaneme, jelikož je tam malá válka, on mě ujistil, že v policejní koloně to projedeme.
Jenže mezitím se roznesla zpráva, že několik stovek demonstrantů naskákalo někde do metra a jedou do míst, kde jsem stál, vyčistit místní amrické hotely. Což o to, byl to dobrý nápad, určitě tam muselo být spousta odpadků zatěch 10 dnů. No když se to dozveděli v hotelech, tak poslali portýry, aby začli s uklidem ještě než demonstranti přijedou, ať to odsejpá. Takže všechny věci z ulice, které šlo uzvednout, začli mizet v útrobách hotelů. Mizely zavešené květináče, odpadkové koše, lavičky, stojany… Vzali to zgruntu. Pochopil jsem, že většina řidičů čekajích v autech v mém okolí, byly nemakačenka, protože jak začal ten bleksový úklid začli se pakovat taky a fofrem zajížděli do garáží. Holt se báli, že budou muset taky uklízet. No a tak se stalo, že jsem tam zůstal na té ulici sám. Chtěl jsem jít pomoct zametat a rolovat koberce, ale přeci jen mi řekli, že mám čekat, tak jsem čekal.
Tak za půl hodiny volal znova chlapík z ochranky, že si to pan ministr rozmyslel, že nikam nepojede, že by bylo škoda, aby to auto někdo odřel. Tak jsem na to šlápl a jel domu na pozdní oběd. Vzal jsem svoji vůbec nejvíc nejlepší kamarádku a jezdil po městě. Nikde žádný provoz, žádní policisté, prostě pohoda. Večer jsem auto zaparkoval doma na dvorek a šel spát.
No a pan The Bahamas se už neozval vůbec. Pomalu se blížil desátý den a kamarádi už odevzdávali auta. Tak jsem je rozvážel po domovech a ještě jsme si užívali spousty legrace s tím velkým vozem. Poslední den jsme udělali závěrečné foto a odvezl jsem auto zpět na parkoviště, odevzdal telefon a tankovací kartu. Na tachometru bylo o tisíc kilometrů víc. Ještě jsem si stopnul jednoho kolegu a ten mě odvezl na metro. Tím ten báječný kongres skončil. Vlastně ne, ještě ta výplata – dostal jsem přesně do puntíku zaplaceno to co mi slíbili, ba ne dostal jsem víc, jelikož během zasedání uznali, že je to náročnější než čekali, tak nám dali prémie.
No a teď bych se už mohl probudit z toho krásného snu, ne!? Uf, naštěstí to byla jen realita. No mít takový sen, tak bych ani nevěřil, že se něco takového může zdát…
Tomáš Šena - blog 
:))) !!!