Jediná jistá metoda jak uspět je, být nejlepší. Absolutně nezáleží na tom v jakém oboru nebo jaké lidské činnosti. Na světě je zdokumentováno tolik zdánlivě nemožných případů, kdy se absolutní outsideři vypracovali na pomyslný olymp své činnosti.
Mám jednu zvláštní vlastnost. Kromě toho, že jsem asi průměrně inteligentní, průměrně nadanej, průměrně šikovnej, tak vím, že klíčem k úspěchu je sebevědomí. A jak nás učili na škole, řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. Proto si zakládám na odstraňování svých mimořádně slabých článků. Uvedu příklad, nikdy jsem nebyl dobrý plavec a potom, co mě při školním výcviku plavání ve třetí třídě nechal instruktor trošku přitopit, měl jsem strach i z hloubky. Proto nikdy neplavu daleko od břehu a těžko jsem zvládal pocit, že ve vodě nestačím. Nevěřil jsem si.
Pak jsem se v Austrálii dostal na loď, která nás měla odvést na ostrov, kde bylo šnorchlování ke korálům. Chyba lávky! Asi po hodině jízdy jsme zastavili uprostřed moře. Žádný ostrov, žádná pevnina. Navíc, v ceně zájezdu byl zkušební ponor s přístrojema. Takže v životě bych nevlezl do vody na otevřeném moři, natož se potápět s přístrojem. A než jsme s přítelkyní vlezli do vody se šnorchlem, vybrali nás do první skupiny na ponor s přístrojem. Nasadili na nás bomby, závaží atd. Dávali nám instrukce a přitom můj tep se blížil infarktu. Strach mě tepal a moje panika se blížila vrcholu. Čas kdy nás pustí do vody se blížil, v ten okamžik přítelkyně, která to měla podobně jako já, to vzdala. Sundala masku, bomby a šla na palubu. Říkal jsem si, když to zvládlo tolik lidí zvládnu to taky. A skutečně jsem to zvládnul, strach jsem překonal. A když jsem pod hladinou viděl ten pestrý korálový život a dotěrné barevné rybičky, na strach jsem zapomněl a hned jak ponor s přístrojema skončil, vzal jsem šnorchl a skočil do vody a hned jsem plaval od lodi pozorovat tu nádheru. Přítelkyně ještě stepovala na palubě. To, že je pode mnou 10 metrů hloubky mi bylo už jedno. Prostě jsem to překonal. Odboural jsem jeden svůj slabý článek.
A to, že jsem to překonal mi tak zvedlo sebevědomí, že od té doby se snažím systematicky ničit své strachy. Člověk si v hlavě vytvoří strach, který ho sváže. Strach, že mě vyhodí z práce, strach, že mě opustí přítelkyně, strach, že se něco stane dětem, strach, že nenajdu zákazníky, strach, strach, strach. Bojím se pořád, ale už vím, že strach je jen v mé hlavě, že reálně není nikde hmatatelný, to znamená, že pokud jsem ho v hlavě vytvořil, tam si ho dokážu taky smazat.
Když dojde na lámání chleba a strach mě ničí, zapnu mozek a řeknu si, že já jsem skála a strach je jen bublina, která pod tlakem praskne a já vydržím. Funguje to. A to jsem se za posledních 5 let dostal do hodně slepých uliček, kde jsem měl strach, že se z nich už nemůžu dostat. Zaťal jsem zuby a buď jsem něco vymyslel, nebo čas věci posunul do snadněji řešitelných okolností.
Tomáš Šena - blog 