Mezinárodní výbor pro studium obětí zjistil svými průzkumy, že lidé postižení těžkou ranou osudu, kterou však přežijí, se dají členit do tří kategorií:
– na ty, které rána osudu srazila a jsou trvale deprimováni;
– na ty, které to nezlomilo a vrátili se zpátky do normálního života
– na ty, které tato událost posílila.
Vezměte si kolik lidí kolem nás se dokáže hroutit z maličkostí. A znáte někoho koho nepřízeň osudu nastartovala k jinému lepšímu pohledu na svět? Znám několik takových lidí a obdivuji je. Myslím si, že nejsem zrovna člověk, který by se hned tak z něčeho sypal, ale přeci jen jsem dítě štěstěny, takže se mě rány osudu zatím vyhýbají. Neprošel jsem zatím takovou zkouškou, kde bych se díval smrti do očí. A když už jsem mohl ránu osudu dostat, něco mě popostrčilo a pár vteřin náskoku znamenalo, že jsem se smrtící ráně vyhnul.
Ze zkušenosti však mohu říct, že kdo byl bojovník před ranou osudu, zůstal bojovníkem i po této ráně. To mi vychází z pozorování mých blízkých, kteří už vážnou ránu osudu dostali.
Zažil jsem jeden zdravotní problém před pár lety, kdy jsem na pár okamžiků ochrnul v obličeji. Nejdřív jsem si říkal, zda nejde o mrtvici, to následně lékaři vyloučili, ale podezřívali mě z roztroušené sklerózi, naštestí i to se časem vyloučilo. Přesto jsem trošku změnil pohled na svět.
Druhý takový vážnější okamžik, jsem zažil ve svém podnikání. Jeden měsíc mě cizí lidé „plácali po ramenou“ a obdivovali mou odvahu a za měsíc ti samí lidé na mě nevraživě křičeli. Ani v jeden okamžik jsem naštěstí nepodlehl emocím. Plácání za odvahu bylo v době, kdy odvaha byla jediná věc, kterou jsem mohl nabínout, nic hmatatelného to však nezaručovalo. A křik byl opět v době, kdy nic nemohl ovlivnit, křik více vypovídal o člověku, který na mě křičel, než o mě samotném.
Taky jsem zažil okamžik, kdy jsem se seznámil s člověkem, který mi nabídl rychlé řešení mých problémů. Docela mi to přišlo vhod a po určité době jsem mu začínal důvěřovat. V jeden okamžik, když jsem mu řekl, co mě nejvíce tíží, tak odvětil, ať jdu slavit, že on mé problémy vyřeší levou zadní. Posílal mě domu, abych si otevřel šampaňské. Co myslíte, šel jsem slavit? Nešel, dokud věc není hotová, tak prostě není vyřešená, to už jsem ve svém životě zažil několikrát. A vždy po takové zkušenosti si vtloukám do hlavy: nevěř nikomu, spolehej se jenom sám na sebe! Pokud to někdo myslí dobře, jistě se to brzy potvrdí a budu potěšen, pokud ten druhý pouští pouze prázdná slova, nebudu zklamaný, ale především neztratím čas čekáním, zda někdo splní sliby.
Vím, že každá unikátní zkušenost je k nezaplacení. Přestože jsem pár blízkým lidem chtěl zprostředkovat podobnou zkušenost jako mám sám, nešlo to. Hned se jejich cesta začala točit úplně jiným směrem než mě. Každý má svou cestu a chodit po cestě někoho druhého je ztráta času, stejně ve finále musíme vkročit na svou vlastní cestu.
Pokud vás osudové události vašeho života srazily na dno, zkuste přemýšlet proč. Proč vás neposílily jako některé jiné lidi, kteří zažili podobný osud. Proč oni se s tím vyrovnali a vy ne? Vzpomeňte si na ty veselé děti, které se snaží hrát fotbal a přitom jim život v Africe způsobil amputaci nohy. Ano, každý má své měřítko, kterým měří osud. Ale není právě problém v tom měřítku?
Bohatý člověk hořekuje nad tím, že si zrovna nemůže koupit nemovitost v dražbě, přestože stojí jen milion, a skromný člověk je nadšený, protože si může dovolit dát své dítě na angličtinu za tisíc korun na půl roku. Jsou to měřítka, která nás dělí na šťastné a nešťastné. Pokud jste nešťastní zkuste vyjet za hranice Evropy a své měřítko nově nakalibrovat. Někdy stačí navštívit souseda, nebo dětský domov…
Tomáš Šena - blog 