Občas i na mě padnou pochybnosti, zda jdu správnou cestou. Mám však ohromný štěstí, že vždy v takový okamžik si koupím knihu. Vždy se jedná o zcela náhodný tip. A ještě ani jednou se v tomto můj instinkt nemýlil. Lépe řečeno, osud mi je strčil pod nos a já jsem ten nos nad tím „neohrnul“.
Poprvé to bylo v době, kdy jsem jednoznačně cítil, že svět obchodu se absolutně změnil, ale firmy, které jsem na trhu vnímal mi přišly, že o tom vůbec nevědí. Říkal jsem si, sakra, dyť to je naprosto úžasná doba, kdy můžu ze své kanceláře prodávat po celém světě. A tím pádem mám takový potenciál, že už můžu dělat pouze to, čím žiju a tudíž v tom mohu být nejlepší na světě. A ten svět mi je otevřeným. Říkal jsem si, jsem divný já nebo ty firmy. Pak jsem si přečetl knihu Funky Business od dvou „plešounů“ (moje žena říká, ty zase čteš ty Plešouny?, obal knihy vám to osvětlí), profesorů stokholmské univerzity Nordström Kjell A, Ridderstrale Jonas. A už po pár stránkách jsem s otevřenou pusou jásal, konečně to někde čtu černé na bílém. Autoři jsou, jak jsem se posléze dozvěděl, hodnoceni jako největší filosofové managmentu (vizionáři) v Evropě a ve světovém žebříčku byli na 9. místě.
Co z toho pro mě plynulo? Uklidnil jsem. Taky jsem při čtení knihy neustále konforntoval svoje vize s jejich poznatky a názory. Hodně věcí mě tam inspirovalo, ale byl jsem hrdý, že jádro mých představ jsem vyhodnotil, že je v souladu s jejich progresivním a mnohdy revolučním pohledem na svět podnikání. Prostě jsme se shodli. Pokud moje vize o tom, jak směřovat své aktivity jsou v souladu s nejuznávanějšími vizionáři Evropy, pak mohu klidně dál pracovat. A o to šlo.
No a nedávno jsem zase úplně náhodně narazil na knihu „Jak z dobré firmy udělat skvělou“ (Good to great) od Jima Collinse z USA. Ani na okamžik jsem neváhal, že to je další kniha, kterou si mám přečíst. Převratné je na této knize to, že se nejedná o něčí vize či individuální zkušenosti, o které se dělí. Ta kniha je výsledek exaktní vědecké práce, rozsáhlého průzkumu na základě tvrdých kritérií. To nelze zpochybnit! Průzkum obsáhl život firem v délce cca 30 až 40 let. A pouze jedenáct firem splnilo nastavená kritéria, aby mohli být zkoumány jako ty, které se z normální či krachující firmy dostaly před Coca-Colu, McDonalds, IBM, GE… Kritériem, bylo i to, že k nim musela existovat srovnatelná firma z jejich oboru, která se však skvělou nestala atd… Fakt velice sofistikovaně ošetřené. Ta kniha má asi 5 klíčových kapitol. A opět u každé kapitoly jsem si říkal, splňuji to nebo ne. Bohužel hned ta první kapitola se věnovala osobnosti šéfa. To je věc, kterou sám nedokážu objektivně posoudit. Jde tam hodně o charakterové vlastnosti. Ale čas to ukáže.
Ježčí koncepce, je zrovna ta kapitola, v které si člověk může hned odpovídat. Ježčí koncepce je pojem vycházející ze tří kruhů, kdy každý vystihuje podstatu vaší motivace. První kruh: V čem můžete být nejlepší na světě? Druhý kruh: Co pohání váš ekonomický motor? Třetí kruh: Pro co planete vášnivým nadšením? Tam kde se tyto tři množiny protnou je jádro vaší ježčí koncepce. A té se držte zuby nechty a úspěch zaručeně přijde.
Řekl jsem si fajn, to už nějaký ten pátek mám vyřešené, ale co mám dělat víc. Tvrdě pracuji den co den, každý den se snažím něco někde systematicky vylepšit, rok co rok vidím ve svém podnikání posun k lepšímu a to i přes objektivní problémy. (I prohry posuvají dál. A každá unikátní zkušenost mě posiluje.) Vše se tříbí, vizi mám jasnou, ježčí koncepci dodržuji stále zodpodvědněji, ale kdy nastane zlom? Kdy to začne běžět rychleji než já točím klikou? Pořád jsem si říkal, žádná úspěšná firma nevylítla na nebe ze dne na den. Podívejte se na první roky jakékoliv světové firmy, jak začínala? Co takový Apple? Kdo by dneska řekl, že kluci začli v garáži? Ale takových byla většina. Ty honosná sídla, dobré adresy, moderní technologie, tým právníků a vynálezců neměli od začátku. Tím jsem se stále utěšoval a chladil svou netrplěivost.
A ejhle poslední kapitola popisuje princip setrvačníku, přesně to, co jsem potřeboval vidět. Deset i dvacet let firma držela svou vizi a koncepci, byla na burze, ale těch deset let o ní nikdo nenapsal ani článek, nikdo se o ní nezajímal, pak ale nastal průlom a během peti let o dané firmě vyšlo 100 odborných článků na celostátní úrovni. Ale lidi ve firmě neměli pocit, že se stalo něco převratného, ani to sami nechápali proč je o ně najednou takový zájem. Vždyť oni deset let dělají pořád to samé, nic převratného se u nich nestalo, stále si drží svou cestu. Ano pokud budu hledát myšlenku, jak rychle zazářit a zbohatnout, pravděpodobně to do smrti nevymyslím, ale pokud budu dělat to co mě baví, uživí mě to, a budu v tom třeba i jednou nejlepší na světě, pravděpodobně to bude mít hlavu a patu, a ve finále to může fungovat i po mě, pro mé děti, vnoučata (viz, Baťa a další). A to je právě prncip setrvačníku.
Než ho roztočíte musíte vynaložit neuvěřitelnou sílu, nejdříve s ním jen kývete, pak se vám jednou otočí, ale hned musíte přidat další sílu, aby se otočil i podruhé, pak se začne točit o něco snadněji, pak už se točí docela rychle a nakonec se otáčí setvračník rychleji než vy do něj tlačíte. A to je ten průlom, kdy si toho všimne i okolí. Kuře se z vajíčka nevyklube také jen tak, ale z venku to tak vypadá. Bylo to vejce a najednou je tu kuře. Ale zevnitř to byl přirozený logický proces, jehož jedna fáze byla zaznamenatelná i pro vnější okolí, nic víc, nic míň.
Když jsem začínal a říkal jsem ve svém okolí „Baťa zavedl toto…“, Dell začínal takhle…“, „V 3M to funguje takhle…“, „Coca-Cola udělala tohle a stejně přežila…“, „Šéf GE říká toto…“, tak jsem byl pomalu za blázna. „S nima se nemůžeš srovnávat, ty maj jiný možnosti…“ mi lidi kolem říkali. Jasně nejsem úplně blbej, ja se nesrovnávám, já se snažím inspirovat a ponaučit. Vždyť i oni přeci nějak začínali. A určitě nezačali své podnikání stavbou mrakodrapu na Manhattanu v New Yorku…
Začli vizí, začli dírou na trhu, začli příležitostí, začli v tom, co je bavilo nejvíce. Proto uspěli. A bylo jedno v jakém oboru a na jakém místě na světě to bylo. Napadlo by někoho na Fiji na druhém konci světa, kde neznali boty, že bude nosit boty od českého ševce, někde z Valašska ze Zlína? A to v době, kdy nebyl internet? A přeci se to stalo!
Myslím, že jsem za posledních 6 let zásadně vyzrál. Dneska vím a těším se z toho, že jsem svobodný, protože si můžu dělat co chci, baví mě to. Několika skvělým lidem dávám práci. Nežiji z dotací či pobídek, jsem v několika směrech pro mnoho zákazníků užitečný. Věřím svým myšlenkám a mohu své nápady realizovat. A jestli budu nejlepší na světě, to mě fakt netrápí. To ale neznamená, že se o to nepokouším 🙂
Tomáš Šena - blog 