Moji dědové, můj táta

Dneska je to trošku delší čtení o rodině. Tento příspěvek jsem našel v konceptech, je asi tak tři roky starý. Nějak jsem váhal s jeho zveřejněním, tak jsem ho tehdy odložil. Dneska jsem ho ale našel a  uznal jsem, že ho zveřejním. Musel jsem ho bohužel v pár bodech aktualizovat, což asi snadno při čtení pochopíte. Navíc dnešní politický marasmus v podání Zemana a Babiše mě nutí hledat motivaci a vzory v minulosti. Hledám odpovědi na mnoho zásadních otázek. Mimo jiné se snažím pochopit, proč jsem takový jaký jsem.

Můj děda Václav byl kuchař, vařil na Příkopech v Savarinu, v Obecním domě, v Alcronu, u Gráfů a v mnoha dalších vyhlášených podnicích. Následně si před 2. světovou válkou koupil hospodu a byl hostinským, u nádraží v Noutonících, kousek od Okoře. Když jsem se narodil, už byl v důchodu a bydlel ve velké vile s obří zahradou a malým hospodářstvím na vesnici kousek od Rudné.

Jako dítě jsem se měl u něj a u babičky královsky. Děda vařil skvělá jídla, která jsem v 80. letech jako malý kluk ani nikde nemohl jíst. Ale u dědy, to bylo běžné. Nejlepší boršč mého života uměl právě děda. Jinak byl mistr hlavně české kuchyně. Omáčky, polévky, plněné knedlíky, utopence, klobásy, zabíjačky, makové buchty, to byla jízda. Děda celý život kouřil a pil alkohol, když odešel na důchod ze dne na den s kouřením i pitím přestal. Dožil se 90 let. Je nutné dodat, že bez babičky Marie, by byl jak jednoruký, babička ho měla dobře přečteného. Babička byla strašně hodná a starostlivá.

Druhý děda Karel (tátova větev) se narodil 1901  a umřel jako osmdesátiletý, když mi byly 3 roky. Pamatuji si ho jen ve dvou vzpomínkách. Ale asi je to ten děda, po kterém jsem toho zdědil nejvíce. I moje druhá babička se jmenovala Marie, zemřela v den mých 16. narozenin ve věku 88 let. Děda Karel s babičkou Marií měli sedm dětí, můj táta byl druhý nejmladší. Děda s babičkou bydleli do konce 2. světové války nedaleko Ledče nad Sázavou. Byli součástí farnosti Josefa Toufara a babička s dědou se s ním dobře znali.

Děda, jezdil za prací do Prahy, dělal řidiče na stavbě Veletržního paláce, dělal garážmistra pro bohaté lidí, kteří měli auta, práci si vždy našel, aby uživil velkou rodinu. Doma měli malé hospodářství, ostatně jako každý na vesnici v té době. Při svých cestách do Prahy vozil z Vysočiny potraviny, které pak prodával. Za války ho zastavili Němci a kontrolovali. Samozřejmě, že se nesmělo žádné jídlo nikam převážet bez povolení. Hrozilo mu vězení protože vezl půlku prasete. Vyšetřovali ho a chtěli mu maso zabavit pro sebe. Nikdo neví jak, ale děda je přesvědčil, aby mu maso nechali a že jim za týden doveze jiné, že na toto už má kupce. Byla to odvaha! Musel působit velice důvěryhodně, protože vojáci ho pustili a ještě s jeho návrhem souhlasili.

Během války se děda ocitl ve Frýdlantském výběžku, kde byl na práci. Hned po válce, když viděl prázdné chalupy po některých Němcích rozhodl se, že celou svou rodinu s šesti dětmi a sedmým na cestě přestěhuje přes půl státu a začne hospodařit jako zemědělec. Koupil od státu jedno hospodářství, které celou dobu, co tam byl splácel, a ani ho ve finále nestihl nedoplatit. Hospodářství mu vzkvétalo, i přes dluh dokázal investovat do strojů a byl jedním z nejlepších hospodářů široko daleko.

Tlak komunistů na vstup do JZD se však zvyšoval a odvody produkce už byly neúnosné, těžko šlo v takových podmínkách živit velkou rodinu. Ve finále už šlo i o život, protože byl poslední, kdo do JZD v tomto kraji nevstoupil. A tlak komunistů se stále stupňoval. Jednoho dne v noci sbalil celou rodinu, zvířata dal sousedovi, nechal hospodářství jak bylo, a odstěhoval se 100 km daleko. Nechal se zaměstnat. Pak už se blížil důchod a tak se ve finále dostali s babičkou až k Praze.

Můj taťka Honza se celý život živil jako řidič, pominu-li práce na poli na dědově statku před vojnou. Jezdil s V3S na statku v Lichocevsi, pak s Karosou v Praze na MHD, pak s Volhou na ředitelství národního podniku Mlýny a pekárny, po revoluci jezdil s Jaguárem a Rolls-Roycem u čecho-angličana, pak si pořídil Avii a začal podnikat, a těsně před důchodem se zase vrátil k MHD do nízkopodložního Renaultu. V důchodu jsem ho začal „zaměstnávat“ já na údržbu trávníků, na servis strojů, na zahradnické práce. Díky jeho odvaze živit sám sebe, jsem mohl vystudovat soukromou střední školu a ve finále i univerzitu.

Kvůli autodopravě býval celý týden pryč a o víkendu jsme dělali údržbu Avie. V té době jsem měl ještě menší ruce než on, takže opravy motoru díky stísněným podmínkám v kabině jsem prováděl já, pod jeho dohledem. Nejhorší byly zimy, kdy zmrzlýma rukama měníte třeba vysokotlaké potrubí vstřikování motoru. Až když bylo hotovo, mohl jsem na fotbal nebo kolo. Nebo sundavání a nandavání zmrzlé plachty a nosné konstrukce, to byla také sranda. Naštěstí jsme byli už tak sehraní, že to byl koncert i v mrazu.

Občas mě rodiče uvolnili ze školy a jel jsem jako doprovod s tátou do ciziny, do Vídně, nebo do Německa,  vlastně jako navigátor. Táta s Avií nakonec projel skoro celu Evropu, byl dokonce i ve Švédsku. Díky práci jsme se  spolu lépe poznali a strávili spolu hodně času. Kdybych zůstal po škole pracovat v kanceláři někde v Mountfieldu, určitě bych o tátovi, ani jeho rodičích nevěděl tolik.

A moje maminka Marie? Ta měla co dělat se třemi dětmi. Přesto se po mateřské dostala od uklízečky, přes podatelnu, do kopírovacího centra České zemědělské univerzity. Oba rodiče byli i v důchodu stále velmi aktivní a pracovití, navíc nebrblají na poměry ani na drahotu, co chtějí na to si vydělají a ušetří. I oni opustili svůj dům a pořídili si na zbytek života byt, aby mohli cestovat a nemuseli se starat o nemovitost, když už jim síly docházely.

S maminkou jsme se letos v lednu 2019 nečekaně rozloučili. Než umřela vše se snažila dořešit, aby nezůstaly žádné neuzavřené věci. Bohužel někteří to nepochopili a na její snahu se s každým rozloučit reagovali, že nemají čas… Tak to propásli. Maminka nemluvila nikdy sprostě, ale den před smrtí s chutí poslala pár lidí do pr**le. Tím to uzavřela. A s klidným srdcem druhý den ráno odešla do nové služby tam nahoru.

Osobně si myslím, že odvahu a vůli jsem pobral po obou dědech. Po dědovi Šenovi jsem ale přeci pobral asi víc. Trávníkářství je malé zemědělství, pozitivní vztah ke strojům, inovacím, odvaha měnit zaběhnuté pořádky, nelpět na věcech a majetku za každou cenu, pracovitost, umět se postarat sám o sebe, i o druhé.

Nepsal jsem to tady jen tak nazdařbůh, chtěl jsem Vám ukázat, že všechno má svůj vývoj, svůj čas, svou logiku. Kdysi jsem psal, že jsem se bohatý už narodil. Neměřím bohatství penězi, ani majetkem. Ani, jedno mě šťastnějším neudělá. Moje bohatství je v něčem jiném.

Tomáš Baťa byl osmou generací ševců Baťů. I díky tomu mohl dokázat podnikatelský zázrak. Ne nadarmo se říká, ševče drž se svého kopyta. Jen to, že moje děti mohly celých deset let sledovat mojí práci na vřetenových sekačkách, tak to za to určitě stálo. Tvořil jsem, hledal cesty, nevzdával jsem se, vstával z mrtvých, představoval nové lidi, nové produkty, nové trhy a oni to měly z první ruky. Až teprve před rokem jsem jim ukázal výrobu Swardman v Losiné za provozu. Na vlastní oči mohly vidět, že jsem se z kanceláře Pod Belárií posunul do malé továrničky se zaměstnanci. Tahle zkušenost jim, doufám, mohla dát do života pozitivní vzor. I to, že Swardman již není „náš“ je pro ně zkušenost k nezaplacení. Nic netrvá věčně…

Ano, dostal jsem do vínku výborný základ, něco lety ověřené, něco na čem se dá dál pracovat, dál rozvíjet. Moji předci sloužili lidem, jejich pracovní náplní byla služba. Máme to s mými sestrami v DNA. Vážím si svých předků a jsem hrdý na svou rodinu.

2 Replies to “Moji dědové, můj táta”

Komentujte...

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.