Anatomie skluzu ELO II

Pokračování předchozího článku…

Když konečně došlo na setkání s konstruktérem v Litomyšli. Neměl jsem plán co udělat, jen jsem věděl, že už s ním nemohu dál spolupracovat, protože ničí životy a zdraví všech okolo. Nikdo z týmu už mu nevěří ani slovo, nikdo na něj nespoléhá a už vůbec nikdo není ochotný ho nějak urgovat, kontrolovat či motivovat.

Konec jedné etapy

Aniž bych se ptal, zda má ELO 2 hotové nebo ne, tak jsem začal rozhovor. „Kamaráde situace se má takhle, já už s Tebou nechci podnikat, už to prostě není možné.“ Ztuhl. „Jsou dvě možnosti řešení. První, vezmi si můj podíl a vysekej z toho průseru firmu sám. Anebo se vyrovnáme a půjdeš ty. A já se pokusím udělat zázrak a firmu z toho dostat. Chceš si to vzít?“ Odpověděl jasně, že nechce. „OK, takže já mám zájem jen o sekačky a ty si vezmeš všechno ostatní. Všechny ty projekty, které nesouvisí se sekačkami.“ Vystřelil jsem podmínky. Souhlasil. „A co ty peníze, co jsem do firmy dal?“ zeptal se po chvíli. Otázkou mě zaskočil. „Jaké peníze myslíš?“ ptám se. „No těch 55 tisíc.“ reagoval.  Přišlo mi to jako nehorázná drzost, chtít vrátit v takhle hlubokém průseru takhle malou částku, když já jsem do firmy dal všechny svoje i půjčené peníze a peníze zákazníků. Ale viděl jsem, že to je asi pro něj důležité, tak jsem si řekl, pokud to je to jediné, tak souhlasím, peníze mu vrátím. Dohodli jsme se, že připravím dohodu o vyrovnání a uzavřeme to.

Dál jsem na něj už jen apeloval, aby dbal na svoje zdraví, že si myslíme, že by mu měl věnovat dostatečnou péči a že mu nabízíme s mojí ženou pomoc, která ho dostane k odborníkům. Což jsme následně splnili, bohužel ani tam to nedotáhl k závěru . Najednou střih a povídá: „Tome, pojď se podívat, jak jsem vymyslel tohle.“ A natáčí na mě monitor, aby mi ukázal model ozubeného kola, které má mít na starosti změnu výšky sečení na ELO 2… další půlhodinu mi o tom vypráví a ukazuje mi detaily. Jako by se nechumelilo. Právě zjistil, že ve firmě končí, právě se usvědčil, že nedodržel termín pro získání 250 tis. Kč a jde mi ukazovat model sekačky… A tak ELO 2 zůstalo stále nedokončené. 

Expedice a stěhování

Říjen bylo peklo hlavně pro Vojtu a Zdeňka, dodávka ELO 1 se konečně začala realizovat, což pro zákazníky znamenalo na konci sezóny. Z montáže jsme zjistili, že vřeteno, není vhodně navržené pro sériovou výrobu, že to, co fungovalo a dalo se ladit na prototypech, tak v sériovce je závažná komplikace z důvodů vyššího hluku. Proto jsme zákazníky hned na to upozornili s tím, že přes zimu uděláme změnu na vřetenu a na jaře jim to upravíme. Kromě sekaček, se opakovaly reklamace nápisu na hotelu a blížilo se stěhování.

Sice se během října nepodařilo všechny sekačky vyexpedovat k zákazníkům, ale na začátku listopadu už ano. Stěhování jsme také zvládli, i když jsme ještě pár týdnů fungovali provizorně mimo naše prostory, protože se dodělávala elektřina a vytápění. Také se mi podařilo získat v Praze vhodné výrobní prostory za velmi rozumnou cenu, přímo v budově, kde je ŠENA shop, s nastěhováním od ledna. Z tohoto pohledu to vypadalo jako, že to tak mělo všechno prostě být.

Hašení požárů

Začal jsem objíždět a jednat s dodavateli, kde jsme měli průser, nebo s těmi, s kterými jednal konstruktér. Všichni ocenili, že se k situaci stavím čelem, že konečně mají správné informace. S některými, kde byly větší závazky jsme nastavili splátkové kalendáře a všechny závazky se podařilo na jaře 2023 doplatit. Jediný, kdo na nás ve finále poslal právníka byl konstruktérův příbuzný, kde jsme zůstali dlužit asi 50 tis. za plyn. Naštěstí i to se stalo až na jaře, kdy se vše čistilo a bylo možné tyto závazky obratem uhradit, díky finančním injekcím, které jsem do firmy opět musel píchnout.

Dohoda s konstruktérem se ladila tři měsíce a uzavřeli jsme jí až na úplném konci roku 2022. Ale dokud nebyla podepsána, bylo riziko, že se něco stane a vznikne zmatek nad dokumentací jednotlivých projektů. Takže v tomto směru jsem byl tři měsíce v napětí. Hned od října jsem začal hledat investory, ale ke všem těm věcem, co probíhaly jsem na to neměl úplně klid a hlavně jsem si myslel, že někoho vhodného seženu snadno. Už jsem nechtěl nic podcenit, tak jsem si ještě přizval na spolupráci velmi zkušeného zákazníka z oblasti financí, který zná mou celou anabázi a pracuje v prestižních firmách, takže jeho jméno má váhu. Ladili jsme prezentaci projektu a postupně jsme oslovovali potenciální zájemce. Ale nějak mi to nešlo, reakce byly vlažné, vše se vleklo, blížil se konec roku a nikdo se do ničeho nechtěl pouštět.

Sázka na všechno

Pořád jsem si nebyl jistý, zda záchrana United Stripes sebou nestáhne pod hladinu i Greenkeeping. Přijít o dvě firmy současně bych fakt nechtěl, obzvlášť když se Grenkeepingu daří stále lépe a lépe. Balancoval jsem za hranou, hrál jsem o vše, pořád jsem byl připraven ukončit United Stripes, pokud neuvidím naději, a zkusit zachránit aspoň něco. Ale pořád se to odvíjelo tak divně, vždy přišla velká naděje, která konec oddálila, a pak pozvolna zhasla, a to se opakovalo několik měsíců za sebou. V tuhle extrémní dobu jsem si opět vzpomněl na svoje staré motto: „Proč to vzdávat dnes, když to můžu vzdát i zítra.“ A takto jsme šli den za dnem, hodinu za hodinou.

Na začátku ledna jsem se dozvěděl, že jistá firma má zájem o spolupráci. Jenže jim trvalo další dlouhé týdny, než jsme se sešli. Jednání bylo divné. Už jsem jich pár na toto téma zažil, ale tohle bylo fakt divné. Ani jednou se nikdo nezeptal v jaké situaci firma je, jaký je vztah se zákazníky, jaké jsou závazky. Jen se pořád řešila výroba, že by bylo pro všechny nejlepší, aby výroba byla na začátku u nich, že to bude synergie a sníží to náklady. Pak po nás chtěli detailní výrobní dokumentaci, aby věděli, za kolik se to dá vyrobit, ale přitom je zajímala jen kovovýroba, jaký podíl na ceně má elektronika nebo baterky, to je nezajímalo. Měl jsem z celého procesu divný pocit, a i když jsem byl ze všech stran ujišťován, že o spolupráci zájem mají, nějak jsem to necítil. Na konec, i přesto, že jsem neměl alternativu, jsem jednání na začátku května ukončil. Holt už jsem ve věku, kdy vím, že neposlouchat pocity se nevyplatí.

Bez investora

V té době, už jsme řešili konečně upgrade první várky sekaček ELO 1, které měli zákaznici z podzimu, ukázala se ještě jedna slabina v podobě nastavení elektroniky. To pro nás znamenalo v podstatě znovu všechny sekačky svolat na servis a pečlivě provést opětovné nastavení. Našli jsme příčinu i postup, jak nastavení už dělat bezchybně. O tom, že máme elektroniku příliš komplikovanou pro výrobu jsme věděli už od začátku. Proto jsme už na podzim zadali vývoj nové řídící desky, která měla vše výrazně zjednodušit. Její otestování však mohlo proběhnout až na jaře, kdy jsme konečně měli prostředky na její výrobu.

Po neúspěšných snahách získat investora jsem se už musel zamyslet, proč se ten scénář neustále opakuje. A dospěl jsem k tomu, že to je jako se vztahem. Když někoho nutně hledáte, jako by se všichni vyhýbali a nikdo nebyl. Vaše oči nevidí. Ale jakmile si někoho najdete, najednou vidíte, že je o vás zájem.  

Přehodnotil jsem strategii s investorem, propočítal náklady a rozhodl jsem, ve spolupráci s Vojtou, že výrobu ELO 1 rozjedeme sami, bez investora. Prostě to dává ekonomický smysl. Sice to nebude hned dle mých představ, ale půjdeme krůček za krůčkem, není kam spěchat. Lepší než nedělat nic. Sice jsme stále ještě obtěžkáni půjčkami, které jsou některé splatné, ale věřím, že když to uděláme o dost lépe než před rokem, že i výsledek bude o dost rychlejší a na splátky si vyděláme.

Objednávky na ELO 1 se nám hromadí celou dobu, takže výroba má práce před sebou dost. I rezervace na ELO 2 jsou v dostatečném množství, aby se případná výroba mohla spustit. Ale vývoj ELO 2 je zatím zastaven. Bolí to, když vím, jaký kousek od dokončení jsme, ale nejde jinak.

Inovací se na ELO 1 udělalo za zimu celkem dost, především s ohledem na zjednodušení výroby, snížení počtu dodavatelů, snížení závislosti na dlouhých termínech dodání některých dílů a samozřejmě ve prospěch spolehlivosti stroje samotného.

Superschopnost

Někteří lidé volají po tom, abych udělal videa s ELO 1, abych dělal reklamu, ale ani je nenapadlo, že to není potřeba. Naopak, nárůst objednávek by neměl až takový vliv na snížení cen vstupního materiálu, jako na zvýšení tlaku ze strany nedočkavých zákazníků, kteří si nedokáží představit, co za vývojem a výrobou všechno je. Vývoj a výroba je úplně jiný level než klasický nákup – prodej. A nechci se nechat vystresovat netrpělivými zákazníky, opakovat chyby z minulosti, když i takové koncerny jako je Husqvarna nebo Stihl nedokáží dodávat své již dlouho vyráběné produkty z velkých výrobních závodů včas a mnohdy ani v řádu dlouhých měsíců. My jsme nadšenci, kteří dělají, co mohou a navíc, máme výrazně omezené zdroje, proti těmto gigantům. Nechci tím, prodlevy v dodávkách omlouvat, určitě to nemá být standard, ale když se podívám na těch pár měsíců zpět, tak je vlastně zázrak, že jsme to přežili, i když šrámy jsou stále ještě živé a bolestivé.

Víte, já mám jednu takovou superschopnost. Mě se splní vše, co si přeji, ať jde o drobnosti, o vztahy, nebo práci. V United Stripes jsme na začátku začínali v pěti lidech. A já jsem si přál, abychom nezačali výrobu do doby, než se tým pročistí a zůstanou jen lidé, kteří mohou svým charakterem tvořit jádro firmy, kteří umí vytvářet a sdílet firemní kulturu, lidé, kteří jsou zodpovědní a není to jen o tom, že mají podíl na zisku, ale že umí do firmy vložit vše, co mohou, když je potřeba.

Někteří „zakladatelé“ se na začátku hodně snažili o zvýšení svého podílu, strávili jsme tím dost měsíců, než byli všichni „spokojení“. No tak tito lidé, skončili jako první. Ve finále ze zakladatelů jsme zbyli dva, já a Vojta. Vojta celou dobu hasil požáry druhých, nestěžoval si, vše na své mládí zvládl excelentně, a právě on byl ten, který inicioval řešení věcí, které já jsem třeba neviděl, nebo jsem je nezvládal už řešit. Takže pokud je někdo ve firmě na svém místě, je to právě Vojta.

Ano, autobus už máme, správné lidi také, už i sedí na správných místech, protože Vojta je ten konstruktér, který umí věci vymyslet, a hlavně dotáhnout do skutečného konce.

Poslední přání

Poslední mé přání z doby vzniku United Stripes bylo splněno. Správní lidé na správných místech – hotovo, výrobní informační systém – hotovo, vlastní výroba pod mým dohledem – hotovo. Tak teď s chutí do toho.

Nemáme ještě vyhráno, opět nastanou těžké dny, kdy se bude každá koruna dvakrát obracet v ruce, než se vydá. Ale to, že to stále můžeme dělat je svým způsobem zázrak, za který jsem neskonale vděčný. Samozřejmě jsou na mě někteří zákazníci naštvaní, že nemají informace, že nekomunikuji, ale já fakt neměl co říct, abych si za tím mohl stát. Ta situace byla tak nejistá, že ať bych řekl cokoliv, další týden by to již neplatilo. Nevěděl jsem svým způsobem, co bude dál, zda budeme vyrábět, nebo zavírat. Díky bohu, že ŠENA shop šlape jako hodinky a aspoň na jedné frontě je relativní klid.

Nevím, kdo zvládl přečíst celou Anatomii skluzu ELO až sem, ale cílem bylo to hlavně v sobě uzavřít a moci se dívat dopředu. Udělal jsem hodně chyb, že se to vše mohlo stát. Také jsem chtěl ukázat, jaké detaily mnohdy stojí za výsledkem, co vše ovlivnilo, že sekačky ELO mají zpoždění oproti plánu a cílům. Mnohdy to byly drobnosti. Ale mnohdy většinou právě ty nejmenší detaily rozhodují o tom, že sekačka neseká správně. Není dobré detaily přehlížet a podceňovat. Ďábel se skrývá právě v detailu.

A stále platí: Kdo se vzdává prohrává, kdo se nevzdává vyhrává!

PS: Po prvním díle se mi ozvali další lidé, kterým konstruktér také téměř položil podnikání a nemluvili o něm vůbec hezky. Miska vah, kde jsou nedotažené konstruktérovy projekty je povážlivě plná, oproti misce, kde jsou ty projekty, které i s odstupem času jsou považovány za úspěšné.

PS1: To, že některé lidi hřál první díl Anatomie skluzu u srdce tak, že si na něm „smlsli“ v diskuzi na FB mi je upřímně jedno. Kdo nechce pochopit, nepochopí. I když tento vhled do vývoje byl o trablech a neúspěších, každý kdo sleduje tento blog od počátku a to je už 9 let!, tak ví, že takovéto zkušenosti a tlak vybrušují charakter, pomáhají mi uvědomit si, co je mojí skutečnou motivací, peníze, sláva, spokojení zákaznici, nebo radost z toho, co dělám. Kdybych to vše dělal jen pro peníze, už bych skončil v roce 2011. Ale vypadá to, že peníze mou hlavní motivací nejsou. Mám rád vyjádření Tomáše Bati, který říkal, když jsem nevěděl kudy kam, tak se mi vždy vyplatilo jít cestou, která byla dobrá pro zákazníky, i když na první pohled pro mě byla hrozná. Když jsem chtěl jít cestou, která byla výhodná pro mě a ne pro zákazníky, nakonec nebyla dobrá ani pro mě.

PS3: Za každou objednávku předem moc děkuji, pozvedá nám našeho ducha, který dostal hodně zabrat. Vaše objednávky nám říkají, vydržte, má to smysl.