Anatomie skluzu ELO

Právě začal leden 2022 a my jsme chtěli v United Stripes konečně dokončit vývoj vřetenové sekačky ELO 2 a začít jí prodávat. Dle mého subjektivního názoru na ní byl tak měsíc práce, zbývalo dořešit nastavení výšky sečení, vylepšit připojení výměnné kazety a dotáhnout koš na trávu. Od dokončení a představení sekačky ELO 2 jsem si sliboval, že získáme rezervace od zákazníků a bude snadnější získat kapitál na rozběhnutí výroby.

Smrtící fotostroje

Jenže hlavní konstruktér přišel s tím, že získal zajímavou zakázku na dodávku automatizovaných fotostrojů, která by nám měla přinést zajímavý zisk, a že odběratel zaplatí velkou část předem. Už se mi fakt nechtělo věnovat se něčemu jinému než sekačkám, ale v podstatě jsem byl postaven před hotovou věc. Říkám, „Kolik to zabere času?“ a konstruktér na to: „Hele, tři týdny, jen nazvětšuji to, co už mám hotové, pak se to bude vyrábět a instalovat se to má až na konci března.“ „OK“, říkám, „pokud, to vývoj omezí jen na tři týdny, tak do toho jdeme, vydělané peníze nám umožní snadněji financovat vývoj sekaček.“

V lednu k nám nastoupil nový kolega Zdeněk, který měl mít na starosti montáž prototypů sekaček, ověřovaní smontovatelnosti, testování. Ještě v lednu a v únoru měl Zdeněk jakžtakž skutečně práci na sekačkách, kdy se k nim opět dostal, zjistíte později. 

Pohodlí

Náš vývoj v Litomyšli v té době probíhal ve starém vojenském objektu kousek od vesničky Pohodlí, kde dřív sídlili radisti. Starý, už pár let nevyužívaný objekt s vysílači okolo byl skanzenem. Všechno bylo sice zachovalé, ale odpovídalo ještě komunistické éře včetně nástěnek, nábytku apod. Z jídelny jsme si udělali velkou kancelář, jejíž výhodou bylo, že její součástí byla kuchyňka. Nevýhodou celého objektu bylo, že se tam topilo plynem a to dost neefektivně. A ač jsme téměř v zimě netopili, protože jsme se přesunuli na tu největší zimu do malé kanceláře, kde neustále tiskly 3D tiskárny, které docela vytopí, stejně nám chodily faktury za plyn v desítkách tisíc. A i když jsme měli nízký nájem, tak náklady na provoz díky plynu byly hodně vysoké. Představa, že tam vyrábíme a budeme v dílnách udržovat teplotu kolem 20°C byla šílená. Byl jsem připraven naší část objektu od plynu odstřihnout a přejít na vytápění elektřinou. Objekt byl v majetku příbuzného hlavního konstruktéra. To je jen na dokreslení situace.

Když to šlo, tak jsem v Litomyšli, kam jsem každý týden jezdil, i přespal, abych ohlídal, že se sekačkám budeme věnovat a věci se posunou. Spával jsem v jedné volné kanceláři na rozkládacím lehátku ve spacáku.

Uplynuly tři týdny a fotostroje se teprve pomalu začaly řešit. Byla to konstruktérova akce, do které jsem moc neviděl, celé to šlo ještě přes další firmu. Jak se blížil termín předání prvního stroje, bylo jasné, že jsme ve skluzu. V podstatě všichni se věnovali fotostrojům a sekačky šly hodně stranou. Celou zakázku hasil Vojta se Zdeňkem, protože ti jediní byli zodpovědní a schopní věci dotáhnout. Ale i tak to bylo nad jejich síly a dodávky od subdodavatelů se přebíraly v předvečer instalace stroje u zákazníka na Slovensku. A to byl zatím jen první menší stroj.

Březen

Byl konec března a mě bylo jasné, že dotáhnout ELO 2 během prvního pololetí je nad naše kapacity, obzvláště zatížení dodávkami fotostrojů. Se skřípěním zubů jsem rozhodl, že ELO 2 dáváme dočasně k ledu a veškeré volné síly se budou věnovat ELO 1, která je konstrukčně výrazně jednodušší. V té době se začalo více a více projevovat, že hlavní konstruktér řeší všechno možné jen ne sekačky. A to i v době, kdy mu stojím za zády. Naštěstí se dokončení ELO 1 ujal Vojta a dost nám pomohl nový kolega Jirka, který měl vyřešit elektroniku. Jirka měl zkušenosti z vývoje ve Stihlu i z vývoje pro Porsche, takže to byla výrazná posila s dostatečnou disciplínou.  

Uběhl duben a fotostroje pořád ještě nebyly všechny hotové a my jsme se začali vůči zákazníkovi pomalu řítit do průseru. Do toho se objevila ještě jedna stará nezrealizovaná konstruktérova zakázka na dodání LED nápisu na průčelí hotelu. Hoteliér už nás začal intenzivněji urgovat, ale vše s ním řešil konstruktér. Bral jsem to, že to je v pořádku, protože to byli známí, jemuž konstruktér už dělal několik zakázek focení, web apod.

A navíc se konstruktér stále věnoval i 3D tiskárně. Pořád bylo reálné dotáhnout vlastní 3D tiskárnu, protože už tiskla, ale stále nebyla odladěná a porouchávala se. Ostatní kolegové už k ní ale byli skeptičtí.

Zahájení prodeje ELO

V květnu už jsme byli v situaci, že běželo testování ELO 1 a ladily se poslední detaily. Pořád se to natahovalo. Moje trpělivost dostávala zabrat. Jednoho dne jsem, řekl konec, zahajuji prodej na Centru vřetenových sekaček a s tím, že v červenci to dodáme. Pokud jsem na konstruktéra neměl páku já, věřil jsem, že budou mít vliv objednávky a fronta zákazníků.

Zahájení prodeje jsem trošku zpackal já, o čemž jsem už psal v tomto článku, ale nakonec se prodej rozběhl a objednávky se začaly hromadit. Záhy se mi ozvali dva prodejci z Německa, že se chtějí přijet podívat, že chtějí zastoupení pro ELO. Byl to velmi pozitivní impuls, teda aspoň pro mě, ale zase jsem je zchladil, že zatím do zahraničí prodávat nechceme, že máme co dělat, abychom uspokojili zákazníky v Česku.

Výroba ELO 1 se v červnu rozběhla objednávkami k dodavatelům. Byly však drobnosti, které nebyly dotažené, jako to, kdo nám ušije koš. Prototyp udělala Vojtova maminka, jinak bychom se ho nedočkali. Zrovna koš si vzal na starost konstruktér a řešil to několik měsíců s několika lidmi a firmami. Výsledkem bylo to, že jsem v totální nouzi zvedl telefon a zavolal svému zákazníkovi, který má šicí dílnu, zda nám materiál nenařeže a neušije. V rámci toho mi doporučil firmu, která by nám mohla udělat potisk loga na koš a nakonec nám ta firma i koš ušila, protože byli na takovou zakázku lépe vybaveni než ten zákazník. Několika měsíční martýrium s košem bylo během 14 dnů vyřešeno.

Zbývají čtyři měsíce života

V rámci května jsem konstruktérovi oznámil, že pokud nepohne se sekačkami a my během léta nepředstavíme ELO 2, tak v září musíme firmu zavřít, protože to finančně neutáhneme. Ještě v červnu!, kdy se dodělával poslední velký fotostroj a už byl těžký deadline ho dodat se konstruktér dostal k sekačkám a rozběhly se motory na ELO 2 a udělal i malý posun v ELO 3, která v podstatě už sedm měsíců nezaznamenala po prvních testech na trávníku změny. Načež mi oznámil, že na konci července budeme moci ELO 2 představit. Po 15 měsících od úplně prvního termínu, který mi řekl. Už jsem tomu samozřejmě moc nevěřil, ale skutečně na ELO 2 už toho z mého pohledu nebylo moc, co řešit, víceméně jednoduché drobnosti.

U ELO 1 jsme měli rozpory v tom, jak má vypadat geometrie vřetene a spodního nože. Na spodním noži se laborovalo do poslední chvíle, poslední testy proběhly úspěšně, ale stejně jsme měli pochybnosti, jestli jsme to neměli vyřešit jinak, konstruktér si však trval na svém.

Vojta a Zdeněk už mnoho týdnů naplno hasili požár s fotostrojema. Je pravda, že Zdeněk od svého nástupu v lednu na sekačky v podstatě nesáhl, pořád měl na práci něco jiného – fotostroje, nápis na hotel, tiskárny, ruční trávníkářské nářadí…

20. června jsem dostal od konstruktéra info, že do 14 dnů bude ELO 2 provozuschopná a začne se testovat celek.

Začátek července, konečně proběhla instalace posledního fotostroje. Poslední týdny, kdy už stres všech, teda asi kromě konstruktéra, dosahoval maximum jsem stopl vše na sekačkách, abychom se definitivně zbavili zátěže v podobě fotostroje. Hlavou jsem mlátil do zdi a říkal si, jaký jsem vůl, že jsem s touto zakázkou souhlasil. Šest měsíců práce a nervů a sekačky na druhé koleji, co na druhé, možná na třetí. Když jsem konstruktérovi vysvětloval jakou nám způsobil ztrátu, tak to nechápal, prý, že na tom zisk byl slušný. Povídám mu, že ano, ale pokud by to vývoj zastavilo na tři týdny a výrobu na měsíc, ale ne pokud to firmu zablokovalo na šest měsíců! „Rozpočítej si provozní režii, mzdy a hlavně ztrátu z nedodání sekaček a je to ztráta jako řemen!“ A taky jsem mu to spočítal a ukázal. Měl jsem stejně pocit, že to nechce přijmout. Tlak na něj jsme zvyšovali, jak to šlo, protože za pár týdnů se mu měl narodit další potomek a bylo nám jasné, že po narození bude potřeba, aby se více věnoval rodině, tím zkrouhne čas v kanceláři.

Černá labuť

Jednoho letního rána mi volá konstruktér a říká svou zrychlenou dikcí, kdy mám problém stíhat, co vlastně říká: „Hele, tak se podařilo ten díl vyřešit takhle…, dodá nám ho firma XY, to bude dobrý, šel bych do toho. Jo, a máme Michala. Tak čau.“ Zrovna jsem řídil a projížděl kruhák na Zbraslavi a ptám se: „Cože jsi říkal, jakýho Michala?“ „No, že se nám narodil dneska Michal, tak čau.“ reaguje a ukončuje hovor.

Říkám si, tak tady není něco v pořádku, tak takhle mi z mých známých ještě nikdo nikdy narození potomka neoznamoval. V duchu jsem přemítal, chtěl být pouze zajímavý, že to takto oznámil, nebo je zatím něco jiného. Něco, o čem jsme s kolegy byli více a více přesvědčeni, že tam asi někde je. To už bylo v době, kdy měl ode mě konstruktér zákaz domlouvat za United Stripes jakýkoliv obchod a i jakýkoliv nákup materiálu, fakt jsem se bál, že nás namočí ještě do dalšího průseru.

Bohužel tlak přijatých objednávek na ELO 1 a dotazů od zájemců na ELO 2 nijak neměnil konstruktérovo zapojení do vývoje sekaček ELO. Přes pozitivní motivaci už došlo i na drobné hádky a vážné osobní i týmové pohovory. A když na konci července nebyl na ELO 2 žádný posun, tak jsem zahájil v eshopu příjem předrezervací právě na ELO 2, protože už jsem se nemohl dívat na to, jak si konstruktér myslí, že všechny ostatní projekty nám přinesou výdělek rychleji než sekačky. Rezervace naběhly a za krátko jsme jich měli dost, abychom měli ve výrobě na tři měsíce práce. „Tady, tady je takovýhle množství lidí, kteří jsou ochotní nám zaplatit za ELO 2 hned, jak jim sekačku ukážeme. Jsou to reální lidé, ne potenciální zájemci o 3D tiskárny nebo fotostroje, jsou to lidé, kteří mi věří, že své sliby splním, oni ty peníze mají nachystané, stačí jen dodělat tu sekačku a máme po finančních potížích.“ Nic se nestalo. 

Vynucená půjčka

V srpnu, kdy už jsme měli dodávat ELO 1, ale stále jsme neměli všechny komponenty pohromadě, abychom mohli expedovat, tak říkám konstruktérovi, „Tak dost, já už do toho další svoje peníze dávat nebudu, dal jsem do toho X milionů, které jsme si museli s mojí ženou půjčit. Svůj úkol jsem splnil, ty jsi svůj úkol nesplnil, tak od teď financuješ ty.“

Za pár dnů se mu podařilo domluvit s hoteliérem dobrou půjčku, která by nám pomohla překlenout období, než vyexpedujeme ELO 1. Navíc byl hoteliér se společníkem ochoten nad rámec té půjčky financovat materiál na vývoj a výrobu každý měsíc v objemu, který by nám krásně pokryl konec roku. Zdálo se to jako dostačující řešení.

Bohužel za pár týdnů vše padlo, protože se ozval hoteliér, že ten nápis na fasádě pořádně nefunguje, a že tam jsou ještě nedodělané věci a že mu konstruktér řekl, že teď děláme sekačky, že na to není čas. Užasl jsem, protože mi to konstruktér neřekl, že tam jsou nedodělané věci. Mluvil jen o tom, že si hoteliér neustále něco vymýšlí. Omluvil jsem se, a vzal to do svých rukou a navrhl termíny, kdy to doděláme. Začal jsem pátrat, co vlastně bylo objednáno a co bylo doobjednáno. Ukázalo se, že nabídka byla pouze vágní, nijak nespecifikovaná a ústně se několikrát upravovala, navíc se to celé protahoval kvůli rekonstrukci fasády hotelu. Nebylo nic o co se opřít, aby bylo jasné, kdo má pravdu, protože konstruktér a hoteliér tvrdili něco jiného. Nezbylo než vzít za fakt, co říká hoteliér a zakázku tak dodělat a předat. Shrnu tuto kauzu takto. Ač jsme se snažili s Vojtou a Zdeňkem udělat vše, co nejlépe, i po roce není nápis zcela funkční, jak bylo domluveno. Neustále se řeší technické problémy. Všechny opravy už tuto zakázku dostaly záhy také do červených čísel. Zásadní a fatální bylo, že hoteliér s financováním cuknul, a dokud nebude s nápisem spokojený, tak nic nebude. Takže z toho nic není dodnes.

Stěhování

Do toho jsme se jeden slunečný den dozvěděli jen tak mimochodem, že objekt u Litomyšle, kde jsme, mění majitele, že konstruktérův příbuzný ho prodává a nový majitel to bude rekonstruovat, takže se do konce roku musíme vystěhovat. Říkám si super, tak jsme to tady dali do pucu a jdeme do háje. Pozitivní bylo, že nic adekvátního za rozumnou cenu v okolí nebylo jako alternativa. A když jsem viděl, že vývoj sekaček bez mé přítomnosti vázne, nechtěl jsem si představit, že by konstruktér měl v Litomyšli na starosti i sériovou výrobu, jak bylo původně v plánu. Spadlo mi to jako z nebe. Rozhodl jsem, že oddělíme vývoj od výroby a výroba se udělá nová v Praze, abych jí mohl vést na denní osobní bázi.

Plán byl tedy následující, vyexpedovat ELO 1 do konce září a v říjnu přestěhovat vývoj do menšího prostoru jinde v Litomyšli, který se nám podařilo sehnat, ale vyžadoval větší rekonstrukci, především s ohledem na vytápění a s tím spojené provozní náklady. Rekonstrukce se táhla, takže jsme se stěhovali v poslední možný den na konci října do ještě dodělávaných dílen a kanceláří.

2 miliony

Mezitím jsem na konci srpna začal shánět další finance, abychom přečkali zimu. Oslovil jsem jednoho našeho věrného zákazníka, který již v minulosti o výrobu sekaček projevil zájem. Popsal jsem situaci a řekl, že potřebuji 2 miliony na půl roku, než seženu strategického investora, pak že mu peníze vrátím. Byl zrovna na dovolené, ale reagoval, vyměnili jsme si pár mailů a uzavřeli dohodu, první týden v září mi pošle domluvené peníze. Spadl mi trošku kámen ze srdce, ani jsem nečekal, že to půjde tak hladce.

Nastal den D, všichni dodavatelé, už dostali avízo, že dlužné platby jim odešleme na začátku září. Bohužel se zákazník ozval, že zjistil, že mimořádný výdaj, který byl v plánu za půl roku, musí vyplatit hned a sám má potíž ty peníze dát dohromady, takže dohoda padá. Bylo to pro mě velké zklamání, ale tak to v životě chodí. Dokud to není hotové, tak to není hotové. Tak nějak jsem dospěl k tomu, že už žádné zákazníky o financování žádat nebudu.  

Na úplném konci srpna jsme měli další týmový pohovor s konstruktérem. Naše zoufalost s jeho netečností byla nepředstavitelná. „Co zbývá dodělat na ELO 2?!“ ptám se. Konstruktér odpovídá, že už jen pár věcí, koš, nastavení výšky… „Kolik na to potřebuješ dní?“ chci opět nový termín. „V půlce září. Tedy za 14 dní to bude.“ souká ze sebe. „Dobře, takže když to za 14 dní předáš pro výrobu, tak dostaneš 250 000 Kč obratem na účet.“ říkám mu před svědky. „To znamená čtvrt mega za 14 dní práce, jen pro Tebe!“ opakuji, abych mu to lépe ukotvil v hlavě. Sice jsem v té době tolik volných peněz neměl, ale klidně bych prodal auto, když budu mít od něj ELO 2. Věděl jsem, že ta jeho práce nebude ani tak dokonalá, ale byl jsem si jistý, že s Vojtou a Zdeňkem bychom to dotáhli.

Chystá se večírek

Mezitím přišla pozvánka od jednoho bývalého dodavatele z Moravy, že dělá v Praze večírek pro zákazníky a že mě a konstruktéra zve. Nejvíce byl v kontaktu právě s konstruktérem, ale já jsem mu kdysi prodával sekačku, takže jsme se znali osobně také. Nechodím moc na tyto akce, ale když mi konstruktér řekl, že nepůjde, že to pro něj není komfortní jet z Litomyšle do Prahy na večírek, tak jsem se rozhodl, že ze slušnosti přijdu, aby tam byl za nás aspoň někdo. Večírek měl být 22. září na Brumlovce. To znamená, cca týden po deadline pro konstruktéra.

Zrovna na ten týden padla realizace založení trávníku významného zákazníka a já byl celý týden fixovaný na jedné zahradě bez šance nějak intenzivněji komunikovat. Od Vojty jsem ale věděl, že ELO 2 dotažené asi není. Nicméně když jsem týden před tím vznesl dotaz, tak konstruktér potvrdil, že ELO 2 je hotové. Říkám už rezervovaně: „OK, projdeme to až přijedu do Litomyšle, teď už nás pár dnů stejně nevytrhne.“ Už jsem ale moc dobře věděl, že pokud ELO 2 do konce září neukážeme, tak firma zkrachuje, protože už to neutáhneme a pokud nedokážeme splnit své termíny, tak už není možné si kdekoliv půjčit, protože by to byla sebevražda vytvořit další závazek. Napětí v komunikaci s konstruktérem rostlo nejen u mě, ale i u ostatních členů týmu, věděl jsem, že to je začátek konce.

Pořád jsem ale byl ve stavu, kdy jsem si moc nechtěl připustit, nebo si představit, že budeme bez tohoto konstruktéra. Věděl jsem dlouho, že má své mouchy, ale říkal jsem si, když mu vytvořím podmínky pro jeho styl práce, když bude mít velmi dobrou finanční motivaci, tak to přeci musí klapat. Bohužel, jak se říká, byla tam černá labuť, o které jsem netušil, že existuje.

Večírek rozhodl

V den večírku dodavatele, po celodenní práci s tunami písku, jsem jel domu se umýt a převléci a pak zpátky do Prahy na večírek. Byl hodně teplý den i večer a tak jsem vstoupil do suterénního sálu, kde večírek už jel naplno. Rozhlédl jsem se v dobrém rozmaru, zda poznám nějakou známou tvář. Pohled se zasekl a polil mě ledový vztek, když jsem uviděl jednu známou tvář, kterou jsem tam fakt nečekal.

U stolu seděl konstruktér. Napadlo mě, ty vado, tak já se honím, abych sem za firmu šel, když jsme dostali pozvání, kterého jsem si vážil, ale fakt bych raději regeneroval doma po čtyřech dnech práce na slunci, a on mi ani nedá vědět, že sem jede?! Myslel jsem, že mi vybuchne hlava.

Nedalo se nic dělat, už jsem byl vevnitř. Dostalo se mi nečekaně velkorysého přijetí od majitelů firmy až jsem si říkal, jestli si mě s někým nespletli. Ihned mě začali představovat jako „pana trávníkáře“ dalším hostům a bylo vidět, že mají velkou radost, že jsem přišel. Po uvítání jsem zasedl ke stolu naproti konstruktérovi a postupně jsme navázali nucený hovor. Po krátké chvíli z něj vypadlo, že „Dnes jsem konečně vyřešil nastavení výšky, tak že jsem předělal…“ Zarazil jsem se a v duchu si říkám, na to, že už týden říká, že to má hotové, tak to asi zas tak hotové není. Ale už mě to nepřekvapilo, bylo jasné, že opět jen blafoval, aby získal klid a vše hrnul dál před sebou. Večírek jsem si tím ale nechtěl nechat otrávit a postupně jsem se uvolnil a to i, že jsem nepil, protože jsem byl autem.

Během večírku se stalo několik drobností, které ale měly zásadní rozuzlení. Ať jsem se bavil s kýmkoliv, vždy se kolem nás udělal hlouček, vždy přišel někdo další a říkal, prý se tady řeší trávníky, tak mě sem poslali, protože já taky mám s trávníkem to a to… Za chvíli přišel týpek a říká, „Já dělám ve firmě obchoďáka, mohl bych se s Vámi vyfotit, kámoš Vás úplně žere, ten bude koukat, až mu pošlu fotku, že jsem tady s Vámi.“ Toto se mi neděje běžně, takže mě to potěšilo.

A i když jsme se po večírku pohybovali s konstruktérem vesměs společně, najednou jsem to cítil, že on, který byl celé ty roky ta hodnota firmy, na které se stavělo, tak už nemá co dát, že ho vlastně sekačky už nezajímají. Občas v debatě s hosty začal vysvětlovat nějaké technické věci, ale za chvíli se zase lidé otočili ke mně a vedli jsme společenskou zábavu a bavili se nadmíru dobře.

Čas se nachýlil a já se rozloučil, nechal jsem hosty dál se bavit a konstruktér také zůstal, protože využil ubytování od hostitelů. Domluvili jsme se, že se další týden sejdeme v Litomyšli a probereme to.

Vyšel jsem do noční ztichlé Prahy a došla mi díky tomu večírku jedna klíčová věc. Tou skutečnou hodnotou firmy jsem vlastně já, člověk plný síly, energie, nápadů, zodpovědnosti, který si jde za svými sny. Nikoliv vyčpělý a nespolehlivý konstruktér. Přestal jsem se bát, že nenajdu řešení, jak ze složité situace United Stripes dostat, i když jsem už chápal, že pád na dno je neodvratitelný a bude bolestivý a těžký.

Pokračování zde…