Měl jsem za to dobu, co se naplno věnuji vřetenovým sekačkám, několik okamžiků, kdy jsem se rozmýšlel, zda jít dál nebo je výhodnější se stáhnout do základního tábora a vyčkat na vhodnější dobu. Zatím jsem se vždy snažil jít přímou cestou na vrchol i za cenu ztráty osobního života, za cenu značného finančního diskomfortu, za cenu velkého psychického nasazení, nejen mého, ale i mých blízkých.
Je paradoxní, že v okamžiku, kdy jsem nejblíž cíle za celou dobu, v době, kdy mám výrobu vlastní sekačky na dosah ruky, mám nějvětší pochybnosti o tom, zda finální útok na cíl mi definitivně nezlomí vaz.
Cesta začla v roce 2007, kdy jsem bez peněz vsadil na kvalitní produkt a prázdný trh. Půjčil jsem si peníze od přátel a investoval do rozvoje opomenutého segmentu na trhu sekaček na trávu. První rok byl zklamáním, myslel jsem, že poptávka poroste rychleji. Přesto reakce zákazníků byly skvělé. Druhý rok, jsem vsadil vše na jednu kartu a rozjel „masivní“ cílenou reklamu. Bohužel v tu dobu propukla u nás naplno finanční krize a lidé na internetu ani neklikali natož, aby nakupovali. Krize nám podle odhadu sebrala polovinu prodeje. Přesto jsme byli nejlepší prodejci ATCO mimo Velkou Británii. A konečně, když jsme v roce 2010 dostali od výrobce ATCO seriozní obchodní podmínky a vše nabralo konečně lepší drive, tak přišlo oznámení, že výroba ATCO končí. To, co bylo jediným zásadním rizikem mého projektu, se naplnilo. 90 let vyráběli a zrovna, když by se mi měla investice vrátit, tak konec bez náhrady. 🙂
Pokusil jsem se získat investora a výrobu v Anglii koupit. Dostal jsem se daleko, ale jednání ve finále skončilo na ceně, kterou nebyl nikdo ochotný zaplatit.
V roce 2011 jsem neměl co prodávat, přestože objednávky na vřetenové sekačky stále přicházely. Na jaře téhož roku přišel Milan P. a navrhl mi, že sekačku zkonstruují a začnou vyrábět. Dodal jsem jim know-how a skutečně vznikl prototyp, nebyl však úplně funkční. A když mělo dojít na výrobu, tak ze strany výrobce skončil zájem a sekačka šla do šuplíku z důvodů. že dají přednost zcela vlastmímu projektu v jiném oboru. Na jaře 2012 jsem nabídl jinému výrobci, že když dokončí vývoj, tak mu zajístím odbyt a bude se moci podílet na prodeji. Když jsem mu předal know-how a sekačka začla být funkční a už jsem chtěl ladit pouze detaily, začal jít tento výrobce svou cestou a místo výroby už se viděl při prodeji sekačky a cinkání zlaťáků a mě odsunul na vedlejší kolej. Bez dostatečného kapitálu jsem neměl páku, jak situaci u něj zvrátit. Tak trošku Jánošík naruby.
Sebral jsem se a v létě 2012 jsem konečně našel strategického partnera Michala P. Zadali jsme společně najatému konstruktérovi přípravu výrobní dokumentace k vřetenové sekačce. Sehnal jsem spolehlivého a dobře vybaveného výrobce. Rozjela se příprava nového luxusního eshopu. A když se měl vyrobit poslední testovací prototyp a zaplaltit eshop, tak strategický partner odpadl. Prostě konec.
Takže v tuto chvíli mám v rukou finální výrobní dokumentaci, mám čtyři výrobní firmy, které mají zájem o výrobu mých sekaček, rozpracovaný eshop, několik desítek lidí, kteří na mou sekačku čekají, ale zkušenost z posledních let mi říká, že pokud se mi nepodaří sehnat do konce roku prostředky na dokončení všech klíčových věcí, tak nezbyde nic jiného, než se těsně pod vrcholem otočit a vrátit se do základního tábora. Není to tragédie, je to jen hrozná škoda. Ale říkám si, někdy je potřeba udělat krok zpět, abych pak mohl udělat dva kroky vpřed…
Když jsem v roce 2010 začal řešit výrobu, „potřeboval“ jsem na to získat desítky milionů, o rok později, už mi stačilo k získání výroby sehnat miliony, o další rok později už jsem „jenom“ na stovkách tisíc. A přitom prodejní plán a potenciál trhu se nezměnil, takže to, co dávalo smysl za desítky milionů, dává 100x větší smysl za stovky tisíc. A přesto se investoři obávají investovat do výklenku trhu, do projektu, který má jasnou, ikdyž kostrbatou historii, do specialisty v oboru, navíc díky mému osobnímu marketingu, což je i tento blog, už jsou desítky poptávek a rezervací na novou sekačku, přestože jí ještě nikdo neviděl…
Tomáš Šena - blog 
Dobrý den, po přečtení tohoto i další Vašich článků nabývám dojmu, že chyba nemusí být zcela vždy na straně Vašich ,,partnerů“. Proč by od toho všichni tak najednou, ve finální verzi, odcházeli, když do toho projektu zcela jistě vložili peníze, čas a svoje myšleny…..?
Dobrá otázka, Pepo. Nesčetněkrát jsem došel ke stejnému závěru. Chyba může být u mě. Ona snad i musí. Ale zatím jsem jí osobně neodhalil a ani nikdo z partnerů mě v ničem nekritizoval. Ani náznakem jsem nepocítil od nich, že by řekli,: „Hele s tebou to nejde.“ nebo „Jsi magor, s tebou se nedá mluvit.“ Nic zhola nic, na co bych to mohl hodit a tím to v podstatě vyřešit.
Jsou blízcí lidi (nikoliv obchodní partněři), s kterými, když jsem je poznal, tak měli velký despekt k mému projektu. Měli pocit, že jsem si vzal nestravitelné sousto. Jenomže uběhne nějaký čas, oni přiznávají, že to dělám, dobře v rámci možností a že už jsou přesvědčeni, že dosáhnu svého. Takže ani tito lidé, kteří mě znají dobře, mě neupozornili na nějaký problém na mé straně. A teď babo raď. 🙂
Včera byl v TV dokument o Theodoru Pištěkovi (můj neoblíběnější malíř) a ten ve vztahu k tvorbě kostýmů pro filmy, řekl jednu věc. „Když chytnete stopu, o které jste přesvědčeni, že je správná, musíte být tvrdá hlava a neuhnout, pak můžete dosáhnout nejlepšího výsledku.“ A podobně se kdysi vyjádřil Michal Horáček: „Pokud něčemu věříš, vsaď na to všechno.“ A myslím, že to je ta podstata, za těch pár let jsem hodně dozrál a pochopil jsem, že pokud podnikání kolem sekaček má být nejlepší na světě, tak mě musí bavit, jinak ze sebe to nejlepší nedostanu, pokud mě má bavit, tak se nesmím nechat tolik ovlivňovat okolními tlaky, protože jinak ztratím stopu a cíle nedosáhnu. Jsem přesvědčen, že jsem v závodě, který mohu vyhrát, že mám správnou stopu, tudíž jsem na to vsadil vše a nehodlám uhnout z cesty.
Mezi mými „neúspěšnými“ partnery byli převážně lidé buď s kapitálem, nebo s nějakou dovedností, která byla potřeba. Něbyl mezi nimi nikdo, kdo by věděl o těchto vřetenových sekačkách víc než já, či měl více zkušeností s pěstováním anglických trávníků než já. Pak je celkem logické, že vizi a strategii projektu musím určovat já a současně musím nést zodpovědnost za to, že projekt bude směřovat kupředu. Každý přichází s nějakými nápady a představami, jak by to mělo běžet. Ale já musím být ten filtr, který rozhodne, zda to je přínosný nápad či nás jenom odvádí od podstaty věci. A v tom už nyní neustupuji.
I přes veškeré komplikace, nemám pocit, že bych směřoval špatným směrem, neustále den co den, se posouvám kupředu a to je to, co mi dává víru a sílu. Kdyby to bylo obráceně, už bych tu nic nepsal a byl bych jinde. Ať to z mých textů vypadá jakkoliv, jsem hrdý na svou cílevědomost, těší, mě, že jsem to nevzdal při jakýchkoliv komplikacích. Pracuji několik let s nasazením, které by vydalo za tři lidi a to se msuí někde projevit, třeba ne hned v penězích. Jen kdybych teď skončil, tak mohu zajít na patentový úřad a strávit tam týden podáváním přihlášek. Můžu odjet do Ameriky nebo Číny a nabídnout své služby nejprogresivnějším firmám v oboru. Mohu udělat software, který budou používat lidi na celém světě. Mám nesmírnou svobodu, co mohu dělat za dobré peníze. Jenže proč, když to můžu dělat pro sebe? Ani Baťa se najednou nevyloupl u výrobního pásu a nechrlil boty do celého světa. Všechno má svůj začátek a není moudré ho vynechávat. Kroky se musí dělat jeden podruhém, jinak hrozí že upadnete.